Univerzita Pardubice vás zve do své galerie přímo v kampusu. Pod názvem GU: je moderní prostor připravený vystavovat kvalitní umělce z České republiky i ze zahraničí.
Vstup zdarma.
Galerii Univerzity Pardubice podporuje Statutární město Pardubice.
O výstavě
Dušan Šimánek
Fotografie Dušana Šimánka z cyklů Ticho I, II, III tematizují běh času, jehož výsledkem je absence. Absence něčeho, co tu dříve bylo a už není. Subtilní záznamy detailů stěn prázdných opuštěných bytů, kde nalézáme jemné změny, téměř neznatelné stopy svědčící o něčem, co bylo odstraněno. Abstraktní výřezy zdí jako by nesdělovaly žádnou konkrétnější hmatatelnou informaci. Je zde však postřehnutelný náznak něčeho, co se zde stalo, stopy změny v časové dimenzi před a po. I když jde třeba jen o letité sedání prachu na stěnu, kde dříve asi visel obraz, a kde po jeho sejmutí zůstala světlejší plocha. Obraz zmizel, stopy po něm zůstaly. A zůstal také prostor pro imaginaci. Nebo trojúhelníkový rastr na tapetě, vzniklý patrně po mozaice původně rozvěšených praporcích nějakých sportovních klubů. Jakých asi? Kdo zde žil a tyto suvenýry sbíral? Jsou tu fotografie, které představivost a fantazii diváka skutečně podněcují nebo si ji přímo vynucují, protože čitelnost, nebo odhalení toho, co na stěně (nebo v prostoru místnosti) mohlo vůbec být není snadno ani jednoznačně odhalitelné. Tato ambivalence je ovšem podstatnou součástí projektu Ticho I, II, III. Fotografie cyklu Okna prezentují jinou nepřítomnost. Jsou zavřená, zakrytá záclonami, nepropustná, jen občas vidíme nějaký odlesk nebo detail z reality před oknem. Svět za nimi lze jen tušit, představovat si, bez konkrétní odpovědi. Okna oddělují prostor před a za nimi, obojí nám zůstává neodhaleno. Okno, které běžně spojujeme s možností průniku, okno někam, okno do, zůstává nepropustné. A tak poukazují tyto barevné geometrické kompozice o to více na své výtvarné kvality, na svou minimalistickou plochu subtilní hry malířské abstrakce.
Pavel Hošek
Sochy Pavla Hoška jsou podobně vyprázdněné, vlastně nehmotné, zůstalo pouze jakési ohraničení, linie, nebo jen její část, výsek. Odhmotněné minimální zásahy do prostoru naznačují jen jakési dělení ploch a prostor, které si divák musí sám doplnit, představit. Základní jednoduché formy a tematizace prostoru jsou ústředním motivem autorovy tvorby. Oproti sevřeným fotografickým kompozicím Šimánka jsou propustné, absentuje tu hmota, vlastně tu chybí ona signifikantní vlastnost, kterou si se sochou spojujeme. Jak připomíná Iva Mladičová v jednom z textů o autorovi: Newtonův pojem sensorium Dei, původně označující prostor jako nástroj, jímž Bůh vnímá svět, figuruje v názvu publikace věnované obecnému zamyšlení nad vztahem mezi člověkem, prostorem a transcendencí. Zde v úvodu Jan Vybíral připomíná, že „díky zakoušení zvláštního prostoru může člověk zažít epifanii posvátna, manifestaci transcendence, může se mu ukázat smysl jeho existence“. Je ovšem třeba „aktivní účast člověka, který se v daném prostoru podílí na události setkání s posvátným (transcendentním) svým nasloucháním, vnímáním, pozorností, imaginací, svojí tvořivou otevřeností.“
Hoškova kresebná linie vymezuje prostor, dělí jej nebo jen naznačuje možnost. Představme si obnažený paraván bez zástěry, zůstane jen jakási kostra, torzo, konstrukce v prostoru, která se namísto utilitárního předmětu proměnila v abstraktní geometrický objekt, který ruší zažitou představu o existenci hranice před a za, uvnitř a vně. Hošek takto podobně ve svých sochách absencí hmoty zprostředkovává vjemy v procesu odhmotnění.
prof. Tomáš Lahoda, kurátor Galerie univerzity GU:
