Osobnosti

Vědec Michal Holčapek získal cenu Hospodářských novin Inovátor roku

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 11 Apr 2025 10:32:23 +0000

Vědec Michal Holčapek získal cenu Hospodářských novin Inovátor roku Mgr. Pavla Svítková Pá, 04/11/2025 - 12:32

Jedním z desítky Inovátorů roku 2025 se stal prof. Michal Holčapek z Univerzity Pardubice. Ocenění Hospodářských novin převzal na slavnostní akci v Technologickém centru UMPRUM v Praze.

Michal Holčapek se vždy považoval za klasického akademika, jehož jedinou starostí je dělat špičkovou vědu a publikovat výsledky. Že by si někdy nechal něco patentovat? Na to nepomyslel. Profesor analytické chemie na Univerzitě Pardubice ale musel změnit názor. Jeho vědecká skupina se přes 20 let věnuje zkoumání lipidů (tuků) v krvi. A je v tom hodně dobrá. Výzkum vědci přenesli do sceeningové metody, tedy běžného krevního testu, kdy kvůli porušené rovnováze lipidů v krví odhalí i časná stádia rakoviny slinivky břišní ještě před prvními příznaky. A to s 95procentní úspěšností.

„Vše započalo přípravou podání mého prvního patentu koncem roku 2017,“ říká Holčapek. Metoda je založena na analýze krve více než 150 různých lipidů a statistickém modelu vycházejícím z dat pacientů s rakovinou slinivky břišní a zdravých lidí. Metoda už udělala první kroky z akademického prostředí do byznysového: vyvinula se do spin-ff firmy Lipidica, založené Univerzitou Pardubice a společností FONS JK Group. Nyní se metoda klinicky ověřuje.

Podle Holčapka by se metoda v případě schválení mohla uvést do praxe do dvou let. Tím to ale pro vědeckou skupinu nekončí. Nyní řeší, proč dochází k podobné dysregulaci (nerovnováze) lipidů v krvi i u pacientů s různými typy nádorových onemocnění.

„Kromě toho ještě chceme rozšířit náš stávající test na rakovinu slinivky o dalších devět závažných typů karcinomů, protože z našich předchozích měření víme, že změny koncentrací lipidů jsou podobné, ale nikoliv úplně stejné, pro všechny dosud studované typy rakoviny," dodává Holčapek, držitel ocenění Česká hlava 2024.

Kdo je podle vás nejinovativnější člověk na světě - a proč zrovna on/ona.

První jméno, které mě napadlo po přečtení této otázky, je český velikán Jára Cimrman. Z reálného světa bychom mohli jmenovat spoustu vynikajících vynálezců, kteří svým dílem přispěli k tomu, že dnes považujeme za zcela samozřejmé spoustu technických vymožeností, které před jejich objevy neexistovaly. Dát ale jednomu z nich označení nejinovativnější člověk na světě je něco, co se zdráhám udělat. Ta poznámka s Járou Cimrmanem není tak úplně od věcí, protože v jeho díle jsou zmíněni klíčoví světoví vynálezci, jejich vynálezy ovlivnily naše životy do takové míry, že se o nich učíme na celém světě.

Člověk, který vás v tomto směru nejvíce inspiruje z Česka, a proč zrovna on/ona.

Zkusím zabrousit do historie a jednu zcela mimořádnou osobnost, která žila v našem kraji, bych vybral. Je to myslitel Jan Marek Marci (Ioannes Marcus Marci), který žil v letech 1595-1667, ale dopad jeho inovátorských prací se uplatňuje i po několika stoletích. Byl to o výjimečný učenec s přesahem do tolika různých vědních disciplín, že v dnešní době vysoké specializace už to není možné. Kromě vzdělání v lékařských vědách měl znalosti fyziky, chemie, ovládal až 8 jazyků a publikoval průkopnické práce v oblasti astronomie, optiky – odraz, lomu a disperzi světla, což vede ke vzniku duhy. Jako ocenění jeho pionýrských prací pro budoucí vědní obor spektrálních technik si jeho jméno dala na názvu Spektroskopická společnost Jana Marka Marci.

Která věc v Česku by měla podle vás projít největší inovací a proč?

Nevím, jestli to stále ještě nazývat termínem inovací, ale přijde mi nepochopitelné, proč v dnešní době státní správa stále není kompletně digitalizovaná s vzájemným propojením všech databází, informačních systémů, možností online voleb, atd. Dílčí progres už v tom určitě je, ale kompletní řešení bude vyžadovat ještě více úsilí, ale výsledkem budou úspory státu a zjednodušení života každého z nás při „komunikaci s úřadem“.

Jaký gadget jste si v poslední době pořídili, na co ho používáte a v čem je tak skvělý?

Teď jsem právě koupil robotickou sekačku na trávu, abych ušetřil čas, protože permanentně nestíhám díky spoustě povinností na všech frontách, takže úspora času je pro mě zásadní věc. Jelikož domácí robotický vysavač funguje dobře a šetří čas, tak snad i sekačka bude sloužit dobře.

Mezi další oceněné inovátory patří Petra Doubková & EcoHaus,Greenwool.cz, Bára Kubínová – Lively, Kardi Ai, Vassili le Moigne – inTouch, Matika Česku, Miloslav Polášek, Karel Trpkoš a Marek Marušin – Zaitra.

Zdroj: Hospodářské noviny

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Dokud nás smrt nerozdělí: z historie manželství

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 06 Jan 2025 12:40:42 +0000

Dokud nás smrt nerozdělí: z historie manželství Mgr. Pavla Svítková Po, 01/06/2025 - 13:40

Pročetly metry soudních spisů. Strávily hodiny prohlížením archivů a matrik. Zajímalo je, jak a proč končila manželství v 19. století. Kdo o rozvodu rozhodoval? Mohli rozvedení znovu uzavřít sňatek? Historička Zuzana Pavelková Čevelová a doktorandka Denisa Vídeňská z Fakulty filozofické poznaly asi stovku manželských dvojic, které došly až před soud. A mají odpovědi.

Lidi vždycky zajímalo, co se děje u sousedů, jak žijí, co dělají… Jak vypadalo tehdejší manželství?

ZPČ: V 19. století je vztah mezi mužem a ženou od začátku mocensky nevyrovnaný. Platí občanský zákoník z roku 1811, podle kterého jsou role obou pohlaví jasně definované a každý v domácnosti má své povinnosti. Hlavou rodiny je jednoznačně muž, má určitý sociální status, finančně zajišťuje rodinu. Je správcem rodinného majetku. Naproti tomu žena je uvnitř rodiny a v ní má i svoje povinnosti jako starat se o domácnost, děti nebo vařit. Zároveň mohla také přinést finance formou věna.

Co přesně vás na těchto manželstvích zajímá?

ZPČ: Jejich prostřednictvím nahlížíme do každodennosti rodiny z města i venkova. Zajímá nás dobová mentalita, to, jak o sobě a o svém vztahu přemýšlejí. Důležité je ale říct, že se k manželům dostáváme skrze jejich výpovědi v momentě krize. Během konfliktu se totiž rozdělené sféry vlivu projevují ještě výrazněji.

Docházelo často ke krizím?

ZPČ: Kdyby obě strany plnily povinnosti, které jsou ve společnosti nastaveny a které jim dává i zákoník, pak by v mnoha případech manželství fungovalo. Dokonce ve většině rodin to tak opravdu bylo. Do krizí se dostávají v momentě nějaké dysbalance.

DV: Z výpovědí manželů je také zřejmé, že hádky a problémy se dlouhodobě snažili řešit pouze mezi sebou. Někdy z výpovědí můžeme vidět, že žena byla nešťastná, protože manžel odmítal jíst doma nebo přípravu jídla hanil. Jindy byl naopak nešťastný manžel, protože domácnost nefungovala podle jeho představ. Nadávky v mluvené řeči byly běžné.

Jak se k takovým střetům stavěla společnost obecně?

ZPČ: Manželství měla zůstat samozřejmě spíše zachována, i za cenu různých ústupků, ale zase ne těch krvavých. Během 19. století se několikrát měnila legislativa a s ní instance, které se rozpory v manželstvích zabývaly. Někdy byl rozvod podporován i ze strany společnosti.

DV: Ve prospěch udržení společenského řádu a ideální představy státu a církve o tom, jak má společnost fungovat, bylo žádoucí, aby ji nic nerozkližovalo a její obraz zůstal nenarušen.

Přesto některá manželství zanikla...

ZPČ: Ano. Ale zároveň rozvody nebyly příliš dostupné. Zlom přichází po roce 1850, kdy z politických důvodů došlo ještě k užšímu sblížení Habsburské monarchie s římskokatolickou církví. Manželství je její téma a chce mít nad ním vliv. Prim tak začínají hrát církevní soudy, resp. biskupské manželské soudy, a katolíci (které sledujeme) se na ně musí obracet. Tyto soudy mají plnou kompetenci ve věcech manželství rozhodovat. Mluvíme o krátkém období mezi roky 1857 až 1868, ze kterého čerpáme největší množství pramenů, protože se zachovaly v nejlepší kondici a celistvosti. Poté převzaly hlavní slovo civilní soudy. Další období 19. století ale sledujeme také.

Znamená to tedy, že už v této době můžeme použít slovo rozvod?

ZPČ: Ano, tento pojem se používá. Je to ale rozvod od stolu a lože, tedy od společné domácnosti a sexuálního soužití. Manželství jinak trvá, a dokonce existuje povinnost zachovávat manželskou věrnost do konce života.

Takže to není rozvod, jak ho známe dnes?

ZPČ: Ne, jedinci sice odešli do jiných domácností, ale následně nemohli znovu uzavřít další sňatek.

Co všechno o těchto manželských dvojicích víte?

ZPČ: Detailně známe asi 100 dvojic. Známe jejich jména, věk, dobu strávenou v manželství, odkud pocházejí. Ze soudních spisů získáváme další biografické údaje – ve kterém roce byla svatba, věk manželů, počet dětí a jejich jména, přátele, sousedy… Víme, co se mezi nimi zhruba stalo a proč se obracejí na soud. Pokud to jde, ověřujeme údaje v matrikách.

Jaké důvody vedly manžele nejčastěji k žádosti o rozvod?

DV: Důvodů bylo několik. Tím procentuálně převažujícím bylo jednoznačně násilí páchané z naprosté většiny na ženách. Můžeme tedy hovořit o genderově podmiňovaném násilí. To se poté proplétalo například s problémy s alkoholem. Nicméně, jak se ukazuje, ty případy jsou různé. Holdování pití mohlo být kratochvílí, ale i důvodem hlubších problémů. Objevují se například případy, kdy se i ženy oddávaly alkoholu, protože manžel nepobýval moc doma, nebo se choval hrubě. Pití mohlo být však i útěkem z každodenního koloběhu života, zde se poté objevuje jako další důvod rozvodu například nevěra.

ZPČ: V případě nevěry a cizoložství bylo například důležité mít svědky nebo další důkazy mimomanželského vztahu. Dalším důvodem bylo opuštění manžela, mrhání majetkem, pohlavní choroby aj.

Domácí násilí je dnes velmi diskutovaným tématem. Bylo tomu tak vždy?

ZPČ: Už v této době bylo násilí jednoznačně nejvíce problematické. A to především takové, které ohrožovalo ženu nebo děti na životě a které narušovalo pořádek v rodině, příp. v celé obci.

DV: Víme například o případu, kdy manžel se sekerou v ruce naháněl manželku až na náměstí. Lidé kolem byli tak šokovaní, až přivolali policejního strážníka. Ten chtěl muže zatknout, ale k tomu nakonec nedošlo, protože sama manželka se ho zastávala a prosila, ať ho nezatýká. Nechtěla z události dělat ještě větší skandál a zřejmě se obávala, co by následovalo, až by se muž vrátil.

Jak vypadal rozvodový proces?

DV: Detailní postupy známe z 50. let. Vše začínalo na katolické faře. Zde se často sepsala i stížnost. Manželé knězi diktovali rozličné důvody, proč se chtějí rozvést, nebo naopak usmířit. Obhajovali tu své jednání, dokazovali, že nejsou na vině oni, ale druhý z páru. Již v těchto prvních výpovědích, v podstatě žalovacích strategiích, se odráží zmíněný kontrastní rozdíl mezi mocenskou pozicí muže a ženy ve společnosti 19. století bez ohledu na jejich sociální postavení.

Jak se to v obhajobách projevovalo?

DV: Žena se aparátu snažila dokázat, že k jakýmkoliv hádkám a konfliktům nezavdala příčinu a nenese žádnou vinu na rozpadu vztahu. Že z dobré vůle i například dlouhodobě snášela manželovo zlé, případně násilné chování. Přes všechna příkoří se pokoušela, jakožto dobrá manželka, svazek udržovat a napravovat. V jiných případech však zoufalé ženy chodily s žádostí o rozvod, protože, a teď skutečně nepřeháníme, byly v ohrožení života.

Jakou strategii používali muži?

DV: Muži zpravidla žádali smíření. Chtěli zůstat často i ve vztazích, ve kterých byli sami pachateli násilí. Mělo to praktické důvody – nemuseli řešit rozdělení majetku a společných financí, na které žena měla právo, protože do manželství přinesla věno. A za druhé na ně jako na hlavu rodiny byl vyvíjen sociální nátlak, aby svazek zůstal zachován tak, jak bylo slíbeno.

ZPČ: Pokud muži požadovali rozvod, jednalo se o křiklavé případy – když byla manželka veřejně nevěrná, nestarala se o domácnost, případně byla alkoholičkou.

DV: Pro muže mohl rozvod znamenat rozvrat jeho společenského postavení, otřásl jeho pozicí, přestože jeho důsledky byly v existenciální rovině fatálnější pro ženu. Muži se před soudem nemusí snažit jako ženy, aby dokazovali, že nezavdali příčinu, ale musí dokázat, že potrestání manželky bylo zkrátka nutné pro udržení pořádku v rodině a také že forma potrestání nedosáhla nikdy takové míry, jak uvádí manželka. Hájili se zkrátka tím, že žena přehání.

Takže zašli za farářem, kde sepsali žádost. Co bylo dál?

ZPČ: Ze zákona je dáno trojí smiřování manželů, farář si je proto ve třech různých termínech pozval a snažil se je v určené lhůtě smířit. Když se to nepovedlo, rozběhl se proces výslechů manželů, případně svědků. Pak následoval rozsudek. Pokud v něm bylo nařízeno soužití ve společné domácnosti, mohlo se stát, že se situace opakovala a o rozvod se žádalo znovu.

Farář měl v celém procesu důležitou roli, působil jako jakýsi mediátor…

ZPČ: Mluvil s manželi, snažil se je usmířit, ale ne za každou cenu. Nepodléhal v tomto směru církvi. Když viděl, že manželství nikam nevede, podporoval rozvod. Velkou výhodou bylo, že pár znal a rozhodoval se tak podle svého svědomí.

DV: Máme případ, kdy do rodinného soužití k nelibosti manžela zasahoval tchán. Manželka byla hodně mladá a pod značným vlivem svého otce. Vzhledem k tomu, že do manželství přinesla velké věno, měl otec pocit, že by mu dcera z manželova obchodu měla nosit věci zadarmo, což se manželovi samozřejmě nelíbilo. Tchán k nim neustále chodil, mluvil jim do manželství. Byl v podstatě hlavou rodiny a snižoval roli manžela, což dvojici přivedlo za farářem. Ten v tomto případu opravdu figuroval jako prostředník a hledal pro ně cestu smíření. Přes veškerou snahu o smíření se to nepodařilo a manžel nakonec chtěl také rozvod, protože doufal, že si bude moci najít novou ženu a znovu se oženit. Jenže to v tehdejší době ještě nemohl.

Hrály v těchto komplikovaných případech roli i výpovědi svědků, například sousedů, kteří bydleli hned vedle?

DV: Právě sousedé, často i jiní muži, se ženy zastávali, snažili se manželovi domluvit, protože nechápali, proč se k ní tak hrubě chová. Stávalo se, že žena k sousedům nebo rodině i utíkala. Výpovědi svědků proto sehrávaly zajímavé role. Žena si také mohla zajít k lékaři a získat od něj zprávu o svém stavu.

ZPČ: Soud se zajímal o to, v jakém vztahu jsou svědci k manželům, ptal se na to, co si o jejich manželství myslí a jestli by bylo vhodné je rozvést. Komunita totiž nenesla dobře, když jeden článek celku měl mezi sebou nějaké neshody a narušoval tak chod, řád a klid celé vesnice.

Měla rozvodová žádost nějaké formální náležitosti?

ZPČ: Žádost byla kolkovaná a odesílala se na soud, který se k ní vyjadřoval. Svědci vypovídali na faře, zápis se také odesílal. Pokud šlo všechno hladce, mohlo být manželství rozvedeno i korespondenční formou. Pokud manželé bydleli blízko soudu nebo to bylo příliš komplikované, zval si je soud přímo na konzistoř, tedy do Olomouce, Brna, Prahy, Litoměřic, Českých Budějovic nebo Hradce Králové. V době jiné legislativy se rozvody řešily také u tzv. zemského práva, na magistrátech, později u okresních a krajských soudů.

Kdo podával žádost o rozvod častěji?

DV: Zpravidla žádaly o rozvod více ženy. Muž nechce rozvod jako takový, ale žádá vyšší orgány, aby dopomohly manželku přivést „k rozumu“ a zpátky do domácnosti. Požaduje smíření například kvůli majetku. Někdy je patrné, že si muž vzal vdovu s majetkem opravdu účelově. Kdyby došlo k rozdělení, musel by jí vyplácet peníze. V jeho zájmu proto je setrvat v manželství, přestože je krizové.

Vstupovaly do rozvodového procesu nějak i děti?

ZPČ: Děti hrály dvojí roli. Často byly oběťmi spolu s matkou. Stávalo se, že žena musela děti opustit. Musela je ve většině nám známých případů před rozvodem nechat v domácnosti otce. Ale konkrétní postupy o svěření dětí do péče po rozvodu nejsou tak prozkoumané, budou tématem dalšího výzkumu, i mezinárodního. Na druhé straně to se staršími dětmi neměly vůbec jednoduché například vdovy.

Proč zrovna vdovy?

DV: Často se provdaly za muže, který měl děti z prvního manželství a ty někdy s nelibostí přijímaly do rodiny novou ženu. Docházelo k hádkám, hanily její práci nebo ji k ní ani nepouštěly, a pak nadávaly, že je líná, a snažily se otci dokázat, že nová manželka zkrátka není pro domácnost vhodná.

Na čí stranu se muž pak stavěl?

DV: V našich krizových případech máme takové, že se muž zastává spíše svých dětí a obrací se proti manželce. K dalším krizím pak docházelo, když nová manželka s novým manželem otěhotněla.

Jak na rozvedené manžele pohlížela společnost?

ZPČ: Zejména pro ženy to nebylo lehké, musely se ekonomicky postavit na vlastní nohy. Částečně získaly majetek zpět, částečně vydělávaly. Někdy se žena vracela k rodičům. Mezi jednotlivými sociálními vrstvami jsou velké rozdíly…

DV: Tento rozdíl dokládá například případ jedné vdovy-hokynářky z Prahy, která si vedla svůj vlastní obchod, vidíme určitou touhu po samostatnosti a jisté nezávislosti. Její manžel totiž chtěl, aby se k němu přestěhovala a aby svůj „byznys“ zahodila, což ona samozřejmě nechtěla.

Jak tehdejší rozvody vidíte vy?

DV: Během výzkumu jsme narazily na názor, že rozvod nebyl nijak zvlášť pokrokový a manželský soud se jevil jako prázdná instituce. Přišla s ním historička Lynn Abrams, která zkoumala manželské rozvody v Německu. Manželky několikrát žádaly o rozvod, nechaly si sepsat protokoly, snažily se, ale nebylo jim vlastně vyhověno. Veškeré jejich úsilí vycházelo na prázdno, což je z dnešního pohledu úzkostná představa.

ZPČ: Tato teze se v našem výzkumu výrazněji neprosadila. I když ne všechny strategie žen byly úspěšné, zdá se, že po roce 1850 se v rozvodových řízeních u nás odstartoval modernizační proces. Ženy mají v rozvodech slovo. Jsou to právě ony, kdo nachází strategie, jak rozvodem projít, byť je to pro ně těžké a rozvod mohl znamenat určité stigma pro další život. Celkově to byl velký impuls pro změnu legislativy, který se dokonal v období První republiky.

Jak se vám všechny ty příběhy čtou dnešníma očima?

DV: Nejtěžší jsou pro mě na zpracování otázky násilí. Když vidím, že se žena dlouhodobě snaží něčeho dosáhnout, a vidím tam naivní víru v to, že se situace zlepší nebo se s mužem třeba usmíří, přestože jeho chování bylo hrozné. Nicméně i v takových situacích je nutné nahlížet na věc kriticky. Příběhy to také nejsou pouze nešťastné, některé končí spravedlivě, jiné obsahují i komické zápletky a všechny nám odkrývají rozmanitou každodennost 19. století.

ZPČ: Jsme naším oborem proškolené, že se na věc musíme dívat s nadhledem. Je potřeba být objektivní a nechat si odstup.

Dají se napříč těmi manželstvími vystopovat nějaké vzorce chování, které se stále opakují?

DV: Nacházíme různé historické vzorce. Mnohdy vycházejí z nastavení manželských rolí, které právě jako historikové můžeme rozklíčovat a hledat, kde se vlastně vzaly. Kolikrát jsou předávány až od antiky, formují naše myšlení dnes a je hodně těžké je přepsat. Přetrvávají jak dobré hodnoty, tak i ty negativní, vytvořily je generace a generace předtím a člověk dnešní doby se s nimi musí neustále potýkat. Celý proces se do nás zapisuje a poté se projevuje v praktickém jednání.

O 19. století, každodennost a manželství se Zuzana Pavelková Čevelová zajímá dlouho. Když narazila na otázku konfliktů v manželství a problematiku rozvodů, téma ji přivedlo do Rakouska za prof. Andreou Griesebner. „Zmapovat, jak to s rozvody vypadá na české straně, byl pro mě velký impuls k práci. Když jsem psala projektovou žádost, věděla jsem, že bych ráda pracovala s doktorandy. Takhle jsem objevila svoji kolegyni Denisu Vídeňskou,“ vzpomíná historička Zuzana Pavelková Čevelová. Její tým má aktuálně pět členů (z různých univerzit), jsou mladí, skvěle se doplňují a vnášejí do práce svěží a neokoukané myšlenky a názory. O rozvodech v 19. století chystají i knihu.

Mgr. Zuzana Pavelková Čevelová, Ph.D., je absolventkou Teologické a Pedagogické fakulty Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Doktorské studium historie absolvovala na Univerzitě Pardubice u prof. Mileny Lenderové. Zajímá se také o církevní dějiny a popularizaci vědy. Ve volném čase se věnuje svému původnímu oboru – výuce náboženství.

Mgr. Denisa Vídeňská absolvovala obor Gender History na Ústavu historických věd na Univerzitě Pardubice. Nyní je doktorandkou historie a připravuje se na obhajobu své dizertační práce. V minulosti se zabývala dějinami šlechty a dětstvím v 19. století. Ve svém aktuálním výzkumu se věnuje queer dějinám.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

Mgr. Pavla Svítková

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

První dáma elektráren: Rozhovor s absolventkou Romanou Zadrobílkovou

Mgr. Pavla Svítková — Fri, 29 Nov 2024 08:00:06 +0000

První dáma elektráren: Rozhovor s absolventkou Romanou Zadrobílkovou Mgr. Pavla Svítková Pá, 11/29/2024 - 09:00

Majestátní komíny Elektrárny Opatovice jsou na Pardubicku vidět ze širokého okolí. Evokují sílu a energii. Stejnými vlastnostmi oplývá i Romana Zadrobílková, která má v elektrárně všechno a všechny na povel. Absolventka Fakulty ekonomicko-správní je první a zatím jedinou ženou na postu ředitelky elektrárny.

Máte ostré lokty?

Osobně si myslím, že jsem mírná a možná až příliš hodná a že musím zapracovat na tom být drsnější. Na druhou stranu se občas dozvídám, že se mi někteří kolegové bojí i zavolat (smích). Zřejmě působím, že je potřeba ze mě mít respekt.

Ptám se proto, že je to přece jen spíš mužský svět...

Musím říct, že s tím, aby mi to někdo dal lidově řečeno „sežrat“, jsem se naštěstí nesetkala. Občas se ale setkávám s rozpačitými reakcemi nebo překvapením. Lidé říkají něco ve smyslu: „To jste vy ta ředitelka? Rád vás konečně poznávám...“ Moje pozice může působit neobvykle, zvlášť když nemám technické vzdělání, a navíc se obvykle setkávám s muži. Snažím se však dělat maximum pro to, aby mi to nebránilo vykonávat práci dobře.

Jaká byla vaše cesta do Elektráren Opatovice?

Během studií na právnické fakultě v Praze jsem si v roce 2006 všimla inzerátu, ve kterém sháněli právníka. Šla jsem na pohovor a k mému velkému překvapení mě pozvali do druhého kola a nakonec vybrali. Po dokončení studia jsem nastoupila na hlavní pracovní poměr. Neměla jsem žádné velké ambice, říkala jsem si, že zůstanu dva roky, získám potřebnou praxi a půjdu do advokacie. Nakonec mě práce pro elektrárny tak naplňovala a bavila, až mě advokacie přestala lákat a já zůstala v Opatovicích.

A vystoupala jste na pomyslných schodech až nejvýš...

Později jsem zastávala pozici vedoucí právního oddělení, kde jsem měla možnost spolupracovat s kolegy na řešení problémů v podstatě z každé části elektrárny. Co se týká pozice výkonné ředitelky, mnohdy o ní bývají zkreslené představy, že je tam přetlak, že musíte procházet složitými testy a výběrovými řízeními. Fakticky už předtím jsem jednala s lidmi, kteří o mém postupu výš mohli rozhodovat, a právě ti ve mně viděli potenciál a vhodnou kandidátku na post ředitelky. Pravděpodobně rozhodovaly nasbírané zkušenosti, můj přístup k práci a spokojenost s výsledky několikaleté, společně odvedené práce.

Doplňovala jste si kvůli povýšení vzdělání?

Právo je sice široké, ale nepokrývá všechny oblasti, které poté v práci musíte řešit. Nikdy jsem právničinu neuměla oddělovat od ostatního a možná právě to mi pomohlo až sem. I jako právník jsem byla součástí obchodních jednání, řešila různé účetní a daňové aspekty i faktické dopady neplnění smluvních závazků a snažila jsem se pochopit, proč technici potřebují jeden konkrétní komponent a co se stane, když nebude.

A tak jste se ocitla na Fakultě ekonomicko-správní?

Chtěla jsem se dovzdělat a rozšířit si obzory v obchodní oblasti a světě čísel, a proto jsem začala přemýšlet, jaká škola by pro mě byla dostupná, abych vše časově stíhala. Fakulta ekonomicko-správní byla blízko a umožňovala dálkové studium. Mnoho mých kolegů z elektrárny, kteří jsou absolventy této fakulty, o ní mluvilo pozitivně. To mě inspirovalo k tomu, abych se vydala stejnou cestou.

Tentokrát jste ale do školy nechodila každý den...

To jsem si odbyla během studia práv (smích). Kombinovat studium s prací a později i s rodinou je náročnější, ale dá se to zvládnout. V ekonomických oblastech, ve kterých jsem cítila mezery, mě to určitě posunulo dopředu.

Spolupracujete nějak s fakultou?

Naše společnost dlouhodobě podporuje vysoké školy v našem regionu, tedy i UPCE. Pan děkan Stejskal mě oslovil a stala jsem se součástí poradního orgánu, grémia fakulty.

Jak vypadá váš pracovní den?

Každý den je jiný, ale společným znakem je pročítání různě dlouhých a obsahově náročných dokumentů a pracovní schůzky s kolegy v rámci elektrárny nebo s lidmi zvenku. Náročnost dne se měří jen tématy a výstupy daných jednání. V rámci každodenní rutiny se těším na společný oběd s kolegy v naší jídelně, při kterém máme takové nepsané pravidlo, že se o práci prostě nebavíme. Během těchto třiceti minut je i náročnější den aspoň na chvíli lepší.

Chodíte se dívat také do provozu?

Do provozu chodím pravidelně, objevovala jsem se tam už jako vedoucí právního oddělení, lidé mě znají. Mezi vedením a řadovými zaměstnanci se, i přes veškeré úsilí, vyskytuje určitá bariéra. Proto se se všemi zaměstnanci jednou ročně setkáváme, abychom je informovali o aktuálním vývoji, směru, kterým se elektrárna ubírá, dosažených úspěších, ale i překážkách, kterým společně čelíme. Vedeme zde otevřené diskuse, během nichž mají zaměstnanci možnost klást vedení jakékoliv otázky.

Kolik zaměstnanců máte?

Je nás 350, co hlídáme zařízení a staráme se, aby lidé měli ve svých domovech teplo bez starostí.

Říkáte bez starostí. Jak často dochází k nějakým problémům?

Technologií, které se můžou pokazit, je spousta. Sem tam se nějaká i pokazí, ale hlavních zdrojů se to naštěstí netýká. To musím zaťukat (smích). Vždycky se snažíme případné závady odstranit co nejrychleji, aby to naši odběratelé pocítili co nejméně. To, co asi mají všichni v paměti, je rok 2002, kdy spadla střecha v průběhu topného období a asi 55 tisíc domácností bylo několik dní bez tepla. Poslední závažnější porucha nastala loni v lednu, kdy se vyskytly poruchy na napaječích vedoucí teplo do Hradce i Pardubic. V obou případech se však kolegům podařilo zajistit dodávky tepla v rekordně rychlém čase. V případě pádu střechy to bylo po pěti dnech, v případě poruchy na napaječích dokonce do druhého dne. Ještě teď před kolegy smekám, jak rychle zařízení znovu najeli.

Zajímají se lidé zvenku o chod elektrárny?

Obecně se o náš provoz v Opatovicích lidé moc nezajímají. Vnímám to však pozitivně. Znamená to, že mají, co potřebují. Doma otočí kohoutkem na radiátoru a mají teplo. V momentě, kdy se o nás začínají zajímat, zpravidla máme nějaký průšvih, a to je potom něco špatně.

Má veřejnost možnost podívat se do elektrárny a zjistit, jak funguje?

Pravidelně provázíme střední školy a občas se na nás se zájmem obracejí i základní školy. Měli jsme tu návštěvy z krajů nebo zástupce měst a různých asociací. Samotní lidé zvenku se příliš nehlásí. Je dobré, když se veřejnost zajímá, jak to v naší elektrárně funguje a co všechno je potřeba k zajištění tepla v jejich domovech. Proto se snažíme informovat o chodu a aktivitách elektrárny i prostřednictvím sociálních sítí. Plánujeme také obnovit prohlídky pro rodiny našich zaměstnanců, aby se mohli podívat, kde jejich blízcí pracují.

Co dalšího kromě tepla do pardubických a královéhradeckých domácností proudí?

Vyrábíme elektrickou energii, kterou dodáváme do distribuční sítě. Když je výpadek elektřiny, mnoho zákazníků volá bohužel nám a dožadují se vysvětlení. Ale my jsme jen výrobcem, nikoliv jejich přímým dodavatelem.

Co je v současnosti hlavním palivem pro elektrárnu?

Vyzkoušeli jsme různé druhy uhlí. Skladba je nyní poměrně ustálená na dvou druzích hnědého uhlí.

Ale dali jste si závazek, že se do roku 2030 uhlí zbavíte úplně. Zvládnete to?

Technologie skutečně měníme v souladu s dekarbonizací a naším odchodem od uhlí. Jedním z klíčových prvků našeho systému je kotel, který poskytuje páru turbíně pro výrobu tepla a elektřiny. Ten budeme nahrazovat novým zdrojem. Ve snaze chránit životní prostředí a snižovat emise oxidu uhličitého plánujeme přechod z uhlí na zemní plyn. I když se vedou diskuse o tom, zda je plyn nejvhodnější volbou, pro nás je to aktuálně jediná realistická cesta. Snížení emisí je zásadní, a proto intenzivně hledáme alternativní zdroje energie.

Můžete využívat do budoucna jako palivo i odpad?

V elektrárně dlouhodobě řešíme zařízení pro energetické využití odpadu, takzvané ZEVO. Máme „nevýhodu“, že se stále řeší spalovna nebezpečného odpadu v Rybitví, protože mnoho lidí si tyto dva rozdílné projekty spojuje a my se tak bohužel „vezeme“ na negativní vlně. ZEVO však do našeho konceptu k plynu jako doplňkový zdroj skvěle zapadá. Odpad z černých popelnic, který by jinak končil na skládkách, energeticky využijeme a přeměníme ho na elektřinu a teplo, které lidem v jiné podobě opět poslouží.

V jaké fázi je tento projekt nyní?

Začátkem letošního roku jsme získali kladnou EIU (posuzování vlivů na životní prostředí – pozn. red.) a pracujeme na dalších nezbytných krocích. Zásadním milníkem je pro nás právě rok 2030, kdy musíme ukončit výrobu energií z uhlí. Když se nám podaří spustit plynovou technologii nebo ZEVO s předstihem, bude to jedině dobře. Jen samotná stavba je časově náročná, ale to už je cílová rovinka, ve které si málokdo uvědomuje, kolik času se věnovalo přípravě projektu a kolika povolovacími procesy jsme do té doby museli projít.

Součástí nové technologie je i turbína, která se jmenuje po vás...

Když se mě zástupce dodavatele ptal, zda turbínu mohou pojmenovat po mně, brala jsem to jako vtip a s nápadem jsem souhlasila. A ono se to opravdu stalo. Tak jen doufám, že nás nebude tahle Romana zlobit a bude také spolehlivou součástí týmu (smích).

Co vlastně dělá elektrárna v létě?

Pořád topí, ale dodává teplo primárně na ohřev vody. Není to tak, že se stroje zastaví, náš provoz je nepřetržitý. Tepelné energie zajišťujeme celoročně. V létě nepotřebujeme mít ale v provozu tolik zařízení, takže jsme schopni provádět nezbytnou údržbu, rekonstrukce a modernizace. Je to důležité období přípravy na hlavní topnou sezónu, kdy se lidé spoléhají, že díky nám budou mít v chladných dnech doma zatopeno a zahřejí se v teplé vaně. Každé léto se na maximum snažíme, aby byla následující zima bez problémů, nedocházelo k poruchám a provoz byl nepřerušovaný.

Jak si kompenzujete pracovní vypětí a náročné dny v práci?

Nesmím si připouštět, že by mohla být moje práce extrémně stresující. Možná jsem se s tím naučila pracovat a možná, když má člověk děti, víc si uvědomuje, že práce není to hlavní. Je spousta věcí, které vás ovlivňují, ale vy je ovlivnit nemůžete. A kdybych se jimi měla zabývat a trápit, zblázním se z toho. Ve chvílích, kdy mám „den blbec“, jsem vděčná za to, kam se vracím. Domů, kde je mi moc fajn a cítím podporu. To se kolikrát umí i náročný den úplně rozplynout.

Co ráda děláte ve volném čase?

Veškerý volný čas trávím s rodinou. Mám dvě děti a podporujícího manžela, se kterými společně podnikáme různé věci, vyrážíme na cyklistické výlety a v zimě jezdíme lyžovat. Rádi chodíme na houby a všichni jsme si oblíbili únikové hry. Čas s rodinou mi pomáhá načerpat energii. Když se mi v nabitém kalendáři objeví volný víkend, ráda se setkávám se svými přáteli, kterých si velmi vážím. Tyto chvíle jsou pro mě neocenitelné, protože mi umožňují odpočinout si a udržovat si blízké vztahy.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Romany Zadrobílkové

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Město Pardubice udělilo medaile trojici akademiků UPCE

Ing. Lenka Krejčíková — Tue, 11 Jun 2024 16:54:37 +0000

Město Pardubice udělilo medaile trojici akademiků UPCE Ing. Lenka Kre… Út, 06/11/2024 - 18:54

Emeritní rektor Univerzity Pardubice prof. Miroslav Ludwig, excelentní vědec Fakulty chemicko-technologické UPCE prof. Michal Holčapek i pedagog a úspěšný sportovec z Dopravní fakulty Jana Pernera RNDr. Jan Zajíc, CSc., si převzali Medaili města Pardubic za dlouhodobý přínos městu.

Zastupitelstvo města Pardubic o udělení cen rozhodlo na svém zasedání 27. listopadu 2023. Tento týden si za účasti vedení města a rektora univerzity tři ocenění medaile převzali.

Emeritní rektor prof. Miroslav Ludwig je absolvent Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích. V celé 30leté historii Univerzity Pardubice vykonával 14 let funkci rektora Univerzity Pardubice a 11 let působil jako její prorektor. Byl také předsedou Akademického senátu univerzity a je stále úspěšným vědcem. Jako profesor v oboru organická chemie je autorem padesáti šesti vědeckých publikací a autorem a spoluautorem více než sta vystoupení na zahraničních a domácích konferencích. Absolvoval stáže na univerzitách ve Švédsku, Německu a Japonsku. Zabývá se syntetickou a fyzikální organickou chemií. Je také držitelem Ceny za zásluhy i Pardubický kraj. „Je mi velkou ctí, že Vám mohu předat toto ocenění za Váš mimořádný přínos a dlouholetou službu na Univerzitě Pardubice. Vaše působení na pozici rektora výrazně přispělo k rozvoji naší univerzity a celého akademického prostředí v Pardubicích - z původně jednooborové vysoké školy se stala multidisciplinární vysokoškolská instituce, která dnes poskytuje vzdělání v širokém spektru vědních disciplín. Vaše vedení a znalosti významně obohatily nejen samotnou univerzitu, ale také širší akademickou obec a společnost. Pod Vaším vedením dosáhla Univerzita Pardubice mnoha významných úspěchů v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání, a stala se respektovanou institucí. Věřím, že Vaše práce a odkaz budou inspirací pro současné i budoucí generace akademiků,“ řekl k udělení medaile prof. Ludwigovi primátor města Jan Nadrchal.

Analytický chemik a absolvent univerzity prof. Michal Holčapek z Fakulty chemicko-technologické je v současnosti jedním z nejúspěšnějších vědců. Analýzy lipidů, kterými se zabývá, umožnily vyvinout novou světově unikátní metodiku pro detekci rakoviny slinivky břišní a dalších typů pouze z krve. Loni získal pro svůj další výzkum lipidů vysoce prestižní grant Evropské rady pro výzkum (ERC). V roce 2021 mu ministr školství, mládeže a tělovýchovy udělil Cenu za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací v oblasti přírodních věd. jako první Čech také v roce 2022 převzal za dlouholetý výzkum lipidů v USA Cenu Herberta J. Duttona. Loni Cenu Rudolfa Lukeše, kterou uděluje Česká společnost chemická ve spolupráci s Nadací Experientia za významný přínos v oboru hmotnostní spektrometrie. „Díky Vaší odbornosti a odhodlání se Vám podařilo dosáhnout výsledků, které posouvají hranice současného vědeckého poznání. Za Vaši vynikající výzkumnou práci a mimořádnou činnost Vám za statutární město Pardubice velice děkuji a uděluji Vám toto významné ocenění. Držím Vám palce ve Vaší práci, ať se Vám daří v profesním i osobním životě,“ řekl k udělení medaile primátor města Jan Nadrchal.

Fyzik a aktivní sportovec RNDR. Jan Zajíc, CSc., který působí momentálně na Katedře mechaniky, materiálů a částí strojů Dopravní fakulty Jana Pernera UPCE. Ocenění města získal za svůj celoživotní koníček, kterým je lehká atletika. Celoživotní činnost ve sportovních organizacích odstartoval v 80. letech minulého století jako rekreační běžec. Postupně od pouhého závodění přešel k organizování a měření celé řady běžeckých závodů v pardubickém regionu. Jeho do té doby amatérská činnost ho přivedla do atletického oddílu Hvězda Pardubice, kde se stal registrovaným atletem a současně se zapojil i jako aktivní rozhodčí, organizátor a funkcionář. Až do současnosti je členem výboru atletického oddílu Hvězda a řadu let působil také jako vedoucí různých družstev mládeže. I v téměř 71 letech je stále registrovaným atletem pod Českým atletickým svazem a aktivně závodí. Účastní se chodeckých klání včetně Mistrovství ČR veteránů na tratích od 3 do 20 km. Sportovní chůze mu přinesla i největší individuální úspěch - loni se stal Mistrem ČR v chůzi veteránů (v kategorii 70 – 74 let) na 10 km.

Foto: Magistrát města Pardubice

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Barbora Kamenická: Ta s „českou Nobelovkou“

Ing. Lenka Krejčíková — Mon, 03 Jun 2024 07:30:49 +0000

Barbora Kamenická: Ta s „českou Nobelovkou“ Ing. Lenka Kre… Po, 06/03/2024 - 09:30

Na pracovním stole Barbory Kamenické se nacházejí vzorky odpadních vod. Právě kolem nich se točí celý její výzkum. A že má opravdu smysl, dokazuje i to, že si za něj mladá vědkyně z Fakulty chemicko-technologické vysloužila nejvyšší vědecké ocenění. Pyšní se titulem Česká hlava.

Velmi zvídavá byla mladá a nadšená vědkyně Barbora Kamenická už od dětství. „Maminka mi nerada kupovala hračky, protože jsem do ruky okamžitě brala šroubovák a zkoumala jsem, jak vypadají uvnitř a jak fungují. Bohužel už většinou nešly složit zpátky,“ začíná s úsměvem ve tváři svoje vyprávění Barbora Kamenická, která našla druhý domov na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice. I když dlouhou dobu nevěděla, čím se vlastně chce stát, její cesta vedla nakonec na Ústav environmentálního a chemického inženýrství. Téměř okamžitě ji okouzlil obor Ochrana životního prostředí. Poslala ji tam vlastně maminka, která dceři pomáhala najít profesní směr po střední škole. A to se jim dost vydařilo. Z poličky v pracovně totiž na Barboru mrká „česká Nobelovka“, jak se ceně Česká hlava někdy přezdívá a kterou hned tak někdo nemá.

Příběh mladé vědkyně se začal psát v roce 2013, kdy začala studovat chemii v Pardubicích. Studium ji doslova chytilo, a to jen po pár týdnech strávených v pardubickém kampusu. „Následně jsem se v roce 2016 v rámci své bakalářské práce dostala ke svému bývalému školiteli, nyní již kolegovi, profesoru Tomáši Weidlichovi, který mě posléze přivedl k tématu čištění odpadních vod a obecně k chemickým technologiím použitelným pro ochranu životního prostředí. A bylo to rychlé. Po pár týdnech a několika provedených experimentech jsem věděla, že v životě už nechci dělat nic jiného, že toto téma je pro mě naprosto perfektní. Pan profesor Weidlich mě inspiroval a vychoval ze mě chemika,“ vypráví s maximálním nadšením.

DO BOXU (k fotce s cenou): Prestižní ocenění Česká hlava v kategorii Doctorandus za technické vědy dostala Barbora Kamenická za svoji disertační práci. Zaměřovala se v ní na nekonvenční postupy odstraňování problematických polutantů (znečišťujících látek) z vod a popř. ze vznikajících tuhých odpadů. Tato cena se uděluje za inovativní přístup, nejvýraznější počin, odbornou nebo vědeckou činnost studenta doktorského studijního programu, především v oblasti inženýrství, biotechnologie, systémového inženýrství a kybernetiky s přihlédnutím k perspektivám jeho využitelnosti v praxi.

Chtěla vědět všechno

O ochranu životního prostředí se nadšená vědkyně sice zajímala už dříve, ale nijak zvlášť a asi jako každý odpovědný občan, který se rozhodl šetřit planetu alespoň prostřednictvím sběru a třídění odpadů. Zdaleka do tohoto tématu nebyla tak zapálená jako nyní do svého výzkumu. Širší povědomí o ochraně životního prostředí a udržitelném rozvoji získala až díky studiu, kdy se také seznámila s metodami a procesy zaměřenými nejen na čištění vod, ale i recyklační technologie a dekontaminaci materiálů. Zjistila, že je to podstatně složitější, než jak se to širší veřejnosti prezentuje. A tak se do učení a bádání ponořila naplno.

„Líbí se mi objevovat nová fakta, zjišťovat si nové informace, jsem exaktní člověk, a proto mě bavilo jít stále více do hloubky tohoto tématu. Chtěla jsem o tom vědět všechno,“ říká. Takto zapálených a zvídavých studentů nepotkávají pedagogové mnoho, proto se už jako studentka hned stala součástí výzkumného týmu Skupiny chemických technologií, kterou vede právě profesor Weidlich. A začala se velmi důkladně věnovat tématu čištění odpadních vod.

Jaké látky se v odpadních vodách nacházejí? Jsou pro nás nebezpečné? Odkud se sem dostávají? Dají se odstranit beze zbytku? Jaké čisticí procesy probíhají při čištění? Dalo by se to nějak zlepšit, zefektivnit, zlevnit? To je jen zlomek otázek, které se jí honily hlavou. Neměla před sebou jednoduchý úkol. Nespočet hodin v laboratoři, u počítače či v terénu.

S narůstajícím rozvojem průmyslu vzrůstá i množství problematických a nebezpečných chemikálií, které se vyskytují ve vodách. Tyto znečišťující látky se označují jako polutanty a v poslední době se klade velký důraz na jejich odstranění. Proces čištění odpadních vod by měl být co nejúčinnější a současně za minimální cenu. A Barbora Kamenická dokázala obě tyto podmínky do puntíku splnit. „Šlo nám o to vyvinout nejen inovativní a efektivní metody čištění, ale současně takové, které na sebe v celém cyklu navazují, navíc v duchu cirkulární ekonomiky, tedy tak, aby v procesech čištění vod nebyly vytvářeny jiné odpady,“ dodává.

Obklopena odpadními vodami

A tak do centra dění Barbory Kamenické doplavaly z odpadních vod halogenové organické sloučeniny, biologicky aktivní látky, které se v životním prostředí obtížně odbourávají. „Ve splaškové odpadní vodě najdeme nejrůznější látky, které se do ní dostávají naší běžnou dennodenní lidskou činností. Třeba praním prádla, aplikací pesticidů na zahradě anebo tím, že užíváme nejrůznější léky proti bolesti či hormonální antikoncepci a podobně. V takových odpadních vodách se nacházejí zmiňované sloučeniny naštěstí v nízkých koncentracích, řádově jsou to mikrogramy na litr,“ vysvětluje původ jedné skupiny závadných látek mladá vědkyně. Naproti tomu odpadní vody průmyslové, které jsou například výsledkem výroby léčiv, herbicidů a insekticidů nebo barviv určených k barvení textilií, to už je jiný kalibr. „V nich se závadné látky objevují v podstatně vyšších koncentracích, bavíme se v řádech i desítek miligramů na litr,“ porovnává podíly škodlivých látek v obou typech odpadních vod.

A proč je to tedy problém? „Běžný člověk si může myslet – vždyť co, máme čistírny odpadních vod, tam to nateče, všechno se to tam odstraní a je po problému. Ale právě že není,“ dodává s tím, že to má nejeden háček. „Čistírny si právě s takovými látkami mnohdy neporadí. Jsou to totiž látky špatně biologicky odbouratelné, bioakumulativní, perzistentní, takže v životním prostředí přetrvávají dlouho, kumulují se nejen v něm, ale i v živých organismech. Vybrané sloučeniny jsou i dobře rozpustné ve vodě, díky čemuž se dobře transportují životním prostředím. Navíc tyto látky mohou způsobovat nejrůznější nežádoucí účinky, například akutní či chronickou toxicitu pro vodní či jiné organismy, ale v některých případech i pro člověka,“ popisuje úskalí čističek. A proto se do mezikroku – předčištění technologických odpadních vod – sama vložila a začala zkoumat, jak to vyřešit a odbourat co nejvíce těchto problematických složek ještě před vypuštěním na čistírnu odpadních vod.

DO BOXU: Když jsem poprvé obdržela informaci, že jsem získala ocenění Česká hlava, jako úplně první jsem to dala vědět mamince. Měla v tu chvíli asi větší radost než já a byla na mě nesmírně pyšná. Jsem proto ráda, že jsem dostala možnost prostřednictvím televize a následných rozhovorů poděkovat jí alespoň částečně za to, že mě nasměrovala na dráhu chemika.

Vyšlo to s „dřevěným uhlím“

A tak bádala, testovala, zkoumala. „Snažili jsme se optimalizovat metody separace (odstranění), a následné degradace, tedy chemického rozkladu, výše popsaných halogenovaných organických kontaminantů z odpadních vod. Především pak z průmyslových odpadních vod. Naším cílem bylo vyvinout v duchu cirkulární ekonomiky efektivní a ekonomicky přijatelné metody čištění,“ přibližuje vědkyně podstatu svého výzkumu.

Specializovala se přitom na nekonvenční postupy odstraňování polutantů z vod. „Ty konvenční často používají sorbenty pro odstraňování kontaminantů z vod na bázi aktivního uhlí, což je komerčně dodávaný uhlíkatý materiál, který je poměrně drahý. Právě tyto materiály jsme se snažili nahradit méně známými, ale současně ekonomicky přijatelnějšími, tedy levnějšími. A přesně takový jsme našli – biochar (čti bajočar – pozn. red.). Je to materiál podobný rozemletému dřevěnému uhlí, který se získává z odpadní biomasy. Česky by se dal nazvat jako biouhel. Tento materiál je asi o 700 až 1 000 dolarů na tunu levnější než aktivní uhlí a lze ho navíc nekonvenčně použít pro odstraňování neboli separaci kontaminantů z vod,“ vysvětluje. Aby touto alternativní metodou dosáhla účinnosti srovnatelné s drahým aktivním uhlím, optimalizovala mladá vědkyně efektivní metodu impregnace biocharu pomocí levných a snadno dostupných tzv. iontových kapalin. „Tyto získané koncentráty halogenovaných sloučenin v podobě vodných roztoků jsme podrobili rozkladným chemickým procesům. V nich dobře zafungovala slitina hliník – nikl, která je jednak komerčně dostupná, ale i velmi efektivní. Výsledkem těchto rozkladů jsou pak sloučeniny, které jsou podstatně lépe biologicky odbouratelné,“ doplnila výzkumnice. Procesy navíc probíhají za laboratorní teploty a atmosférického tlaku v řádu několika hodin. Tímto postupem prokázala, že uvedená separační metoda založená na současné aplikaci biocharu a iontových kapalin a následná degradace koncentrátů umožňují efektivní a ekonomicky nenáročné řešení, jak naložit s velkými objemy odpadních vod obsahujících nebezpečné chemikálie.

Nová metoda už byla v praxi úspěšně vyzkoušena, testovalo ji několik firem a výsledky je nadchly. Proto Barbora a její tým věří, že se přidají další firmy a že dojde k její ještě vyšší komercionalizaci a v případě spolupráce s komerčními sektory i k vývoji nových metod.

Splněný vědecký sen

To, co dokázala, si Barbora Kamenická ještě pořád plně neuvědomuje, a tomu, že získala Českou hlavu, stále nevěří. Má pocit, že se jí to jenom zdá. V práci nepolevuje a jde si dál za svým. Má totiž ještě jeden velký pracovní sen. „Svou prací a výsledky bych chtěla motivovat další mladé lidi, aby se věnovali vědě. Mně samotné se to stalo, když jsem se dostala k profesoru Weidlichovi. A to stejné bych jednou chtěla zažít a udělat totéž pro někoho dalšího. Být mu jakýmsi průvodcem a úplně stejně ho pro vědu nadchnout,“ končí vyprávění o své cestě k chemii a ceně Česká hlava Barbora Kamenická.

Ing. Barbora Kamenická, Ph.D. (1992)

vystudovala obor Ochrana životního prostředí na Fakultě chemicko-technologické
od roku 2022 působí jako vědecká pracovnice na Ústavu environmentálního a chemického inženýrství
její diplomová práce byla v roce 2018 ohodnocená cenou rektora
vyhrála několik cen za své přednášky na národních či mezinárodních konferencích
v průběhu doktorského studia se podílela na řešení několika projektů Technologické agentury ČR, mimo jiné i na projektu Zéta pro mladé výzkumníky
její disertační práce získala cenu děkana
v listopadu 2023 získala prestižní ocenění Česká hlava v kategorii Doctorandus

Čtyři otázky pro Barboru Kamenickou

Čím je pro vás voda?

Voda pro mě v první řadě znamená život. Bez ní by naše krásná planeta byla pravděpodobně pustá, prázdná a bez života. Spousta lidí bere vodu jako samozřejmost, přestože to tak není. Měli bychom si vážit každé dostupné kapky vody a neplýtvat jí. Po příchodu na Univerzitu Pardubice pro mě voda získala ještě jeden mnohem osobnější význam – a to mé profesní zaměření, můj současný výzkum.

Jak si kompenzujete čas strávený v laboratoři?

Čas strávený v laboratoři si nijak kompenzovat nemusím, protože v laboratoři jsem ráda. Můj výzkum není jen práce v laboratoři, ale i u počítače, kde se zpracovávají získaná data či píší články. Někdy si ale potřebuji odpočinout a odreagovat se. K tomu mi pomáhají moje zájmy. Mnoho let se aktivně věnuji astronomii a ráda si zahraji na kytaru. Zajímám se i o moderní technologie či religionistiku. Volný čas také trávím se svou border kolií.

Jakou knihu máte momentálně rozečtenou?

Knihu od H. G. Wellse – Stroj času. Sice jsem ji již četla, ale je to moje oblíbená kniha, proto si ji čas od času přečtu znova.

Čeho byste v životě ještě ráda dosáhla?

Někdo dělá výzkum a vědu proto, aby dosahoval pomyslné „mety“, a někdo dělá výzkum proto, že ho to baví a vidí v tom smysl. Já se řadím spíše do té druhé skupiny. Přesto bych byla ráda, abych se v budoucnosti mohla za sebou ohlédnout a říct, že jsem na tomto světě něco zanechala, něco, co doopravdy slouží a pomáhá lidem.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Milan Reinberk

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Rozhovor s Liborem Duškem: Metoda sněhové koule

Ing. Lenka Krejčíková — Mon, 03 Jun 2024 07:20:39 +0000

Rozhovor s Liborem Duškem: Metoda sněhové koule Ing. Lenka Kre… Po, 06/03/2024 - 09:20

V rodných Krkonoších mu kopečky byly brzo malé. Postupně doputoval k opravdu velkým horám. Střední Asie mu učarovala nejen svými vrcholky, ale získala si ho i tamní etnika. Začal je zkoumat a vrací se za nimi jako domů. Sociokulturní antropolog, badatel, horolezec a dobrodruh duší i tělem Libor Dušek.

Nedávno jste se vrátil ze své poslední výpravy do Afghánistánu, Pákistánu a Tádžikistánu. Co jste tam zkoumal?

Ano, byl jsem tam dva měsíce. První polovinu jsem strávil v afghánském Váchánu (koridor Váchán je řídce osídlené území na severovýchodě Afghánistánu – pozn. red.). Na druhou polovinu času jsem se přesunul do Pákistánu. Tam jsem navštívil etnikum Kalašů a etnikum Váchánců žijících v údolí Šimšal. To jsou ti nejvzdálenější obyvatelé od váchánského koridoru, v podstatě nejodřízlejší Váchánci, a jsou velmi zajímaví.

Jací jsou?

To by bylo na dlouhé povídání, ale především jsou přátelští, upřímní, pohostinní a pravdomluvní.

Jak se mezi ně dostáváte, čím si získáváte jejich důvěru?

Vzhledem k jejich povaze není až takový problém se k nim dostat. Důležitý je první krok – když se seznámíte s těmi správnými lidmi, což se mi už před lety stalo, získáte jakousi vstupenku dál. Váchánci jsou etnická skupina fungující doposud na klanových strukturách. Můj výzkum není jen o elitách, ale i o tom bavit se s pauperizovanými, tedy chudšími vrstvami napříč společností. Jestliže se seznámíte s někým významným z té které vesnice nebo i několika vesnic v širší oblasti, tak jste potom automaticky respektovaný širokou komunitou.

Mluvíte jejich jazykem?

Váchánsky umím jen pár slov, nejsem schopný s nimi komunikovat jako teď s vámi. O něco lépe jsem na tom s perštinou. Ale potřebuji překladatele. Většinou mi s překlady pomáhají moji průvodci, mají vzdělání a hovoří solidně anglicky. Funguje to oboustranně, protože pro ně je zase prestiž dělat průvodce Evropanovi. V podstatě jde o takovou vzájemnou reciproční výpomoc. Jim se zvedne společenský kredit a já pracuji na regulérním výzkumu.

Jinde nemáte jazykovou bariéru?

V Pákistánu je to jednodušší, tam prakticky všichni umějí anglicky. A Tádžikistán je také v pohodě, protože tam všichni mého věku a výš mluví rusky a ti mladší také anglicky. Jediný Afghánistán je z tohoto pohledu problematičtější.

Jak takovou výzkumnou expedici plánujete?

Jedu-li bádat a sbírat informace, tak s těmi lidmi nějaký čas opravdu žiji. To znamená, že jsem zapojený do činností, které dělají, a u toho bádám. Když nepočítám spánek, tak jsem opravdu 24 hodin denně s nimi, vidím, jak se projevují, co říkají, účastním se pravidelných rituálů, ať už těch běžných jako práce nebo stolování, tak i těch výjimečných.

Jakých například?

Letos se mi povedlo účastnit se svátku Eid, arabsky řečeno Kurban. Je to významný muslimský svátek jídla, během kterého se tamní obyvatelé jednou za rok pořádně najedí masa.

Jak se stravují běžně?

Jedí spíše mléčné výrobky a obilné placky, k večeři omaštěné brambory nebo rýži. Naštěstí je ale humanitární organizace v posledních dvou letech naučila pěstovat ve skleníkách zeleninu, kterou mohou díky klimatu sklízet třikrát do roka. Konečně mají nějaké vitamíny, protože i ovocných stromů mají málo, a jsou tam jen poslední desetiletí, předtím tam žádné nebyly…

Kolik materiálu za jednu expedici sesbíráte?

Materiál sbírám pořád, každý den. Letos jsem si poprvé vzal i počítač. Dřív jsem si všechno psal do sešitu, drobným písmem jsem popsal desítky, ne-li stovku stránek a vše jsem pak přepisoval. Teď dělám i skici nebo rovnou píši kostru článku. Každý večer se snažím vše zapsat, a to dvojím způsobem, jednak jako deník, jednak jako odrážky, ve kterých shrnuji postřehy sociokulturního dění. To je vlastně běžný antropologický postup.

Už během realizace výzkumu víte, co z materiálu dále vznikne, jakou bude mít podobu?

To je velice zajímavý proces, protože se to často mění. Po týdnu v terénu si myslíte, že máte jasno, že jste objevili nějaký fenomén. Po delším čase zjistíte, že je to trochu jinak. Je to neustálý tvůrčí proces, který se vyvíjí tím, že se snažíte být co nejpřesnější. Pozadí reality je jiné, než se na první pohled zdá. Tady platí úměra, že čím déle jste v terénu a načtete víc literatury, tím se prohlubuje vaše znalost a jste schopný lépe podat akademický výkon v podobě článku nebo publikace.

Co chystáte z této poslední cesty?

Z letošního výzkumu připravuji dva odborné články a česko-anglickou odbornou fotoknihu. Doufám, že se to povede.

Vyrážíte do terénu sám?

Ano, poslední dobou už spíš sám. Vracím se ve Váchánu na stejná místa, i když se snažím dostat i do jiných vesnic a poznat nové lidi. Každopádně tato oblast je vesměs stejná, protože Váchánců zase tolik není. I když vyrazím sám, vlastně nikdy sám nejsem, cítím s nimi sounáležitost, synergii. Navíc už mám všude možně svoje známé, kteří generují další známé. Oproti tomu na horské expedici fungujeme vždycky v týmu, minimálně dva lidé.

Máte tam i dobré kamarády?

Mám tam spoustu přátel, vůbec třeba nemusím řešit, kde budu spát. Sami mi řeknou: v této vesnici jsi ještě nebyl, tak řekni Abirbekovi, to je můj bratranec, on se o tebe postará. Když tam přijdu, už na mě čekají, protože k nim šeptandou doputuje, že se blížím. Já se tím pádem dostanu k dalším datům, zajímavým lidem a novým společensko-kulturním poznatkům. Metodou sněhové koule se to stále nabaluje.

Měl jste někdy strach?

Vždycky říkám, že mít strach je nežádoucí a špatné, ale mít obavu je žádoucí a potřebné. Moje pojetí je takové: když už opravdu máte strach, jezdí vám břitva po zátylku a studený pot vám teče po zádech, tak už jste jednou nohou v hrobě. A to už ovlivňuje vaše myšlení. Proto budu mít raději jen obavy.

Tohle jste vážně zažil?

Výjimečně. Ne při bádání, spíš když jsem začínal s lezením. Obava je dobrý regulátor smysluplného jednání. Strach ale způsobí, že už vidím ten tunel. Možná mám hranice posunuté, to je individuální.

Několikrát vás do země kvůli tamní situaci nechtěli vpustit. Byl jste naštvaný, že nemůžete realizovat své plány?

Naštvaný ne. V těchto zemích musíte vždycky počítat s variantou B, respektive C, protože tady to nefunguje jako v Evropě. Je třeba předpokládat, že ne vždy to dopadne tak, jak jste si naplánovali a jak vám někdo slíbil. Může do toho vstoupit celá sada neočekávaných okolností. Ono to možná souvisí s tou obavou a strachem. I s tím, že na Východ jezdím už víc než dvacet let. Tato část světa je věc citlivá, jak se říká… Je třeba jistá dávka kulturního předporozumění, protože jinak můžete být rozčarováni, zklamáni, třeba i šokováni, znechuceni. To je potom chyba.

Takže jste nezažil opravdový kulturní šok?

Ne, to jsem neměl nikdy v životě. Co se týká hor, všechno jsem nahlodával postupně. V Krkonoších jsem se narodil a mám je prochozené skrz naskrz. Ve čtrnácti jsem byl v Beskydech, v patnácti v Tatrách, v osmnácti v Rumunsku, ve dvaceti na Ukrajině, v jednadvaceti v Kyrgyzstánu. Až to vyústilo v Afghánistán. Taková přirozená cesta. Dovedu si ale představit, že kdybych se v šestnácti ocitl tam, kde potom v sedmadvaceti, tak bych kulturní šok měl určitě. Ale já jsem člověk, který dbá na přípravu, jakýsi intelektuální trénink. I co se týká hor, člověk se nemůže zvednout z kanceláře a vylézt na sedmitisícovku. Je potřeba se proběhnout nebo lézt po místních skalách.

Měl jste při své poslední návštěvě čas i na lezení?

Teď ne, protože jsem intenzivně bádal. Ale do hor jsem se i tak na pět dnů vydal. Chtěl jsem omrknout jedno údolí, kde od roku 1978 žádná expedice nebyla. Příští rok se do Afghánistánu chci s horolezeckou bandou na měsíc vydat a chceme přelézt dvě sedmitisícové hory. Abych ale nelenil a nezanedbával vědu, tak to s ní také propojíme.

Jak? Na co se můžeme těšit?

Natočíme tu horolezecký film, který bude reflektovat československou stopu ve Váchánském údolí v Hindúkuši a zmapuje naše lezení. Mimochodem první československá expedice byla na tomto místě v roce 1965 a jako úplně poslední byla v údolí Šachaur zase brněnská skupina lezců v roce 1978. Od té doby tam nikdo kvůli historicko-politickým souvislostem nebyl. My se chceme pokusit o prvovýstup, příp. něco zopakovat. Třeba i s lyžemi, když se to povede. A druhý film chci udělat čistě etnograficky o tom, jak Váchánci v této oblasti žijí.

S dokumenty jste koketoval už dříve?

Ano, v roce 2018 jsem dělal film o fenomenálním horolezci Mírovi Šmídovi. O dva roky později jsme dělali film Boys 1970, mapující kroky české tragické expedice v Peru, paralelně jsem o tom vydal i knížku. A letos jsem uvedl film o jednom krkonošském pamětníkovi, který jsem nazval Už není toho dechu. Na filmech se samozřejmě podílí víc lidí jako profesionální kameraman, střihač a režisér. Já bývám autorem námětu a scénáře, případně producentem.

Poslední dokument navazuje na vaše dlouholeté krkonošské rozhovory?

Na výzkumu mezi krkonošskými pamětníky, který má možná blíž k orální historii než k etnografickému výzkumu, pracuji dlouhodobě. Primárně mě zajímají historicko-politické události 30. až 50. let a jak všechny ty turbulentní změny a politickou realitu viděli místní lidé jako děti a dospívající. Už mi kvůli tomu sami volají a doporučují pamětníky, jde to takovým samospádem.

Lidi to pořád baví?

Ano. Každý měsíc vychází rozhovor s jedním pamětníkem v časopise Krkonoše – Jizerské hory. A ty nejzajímavější zahrnu potom do knihy Krkonošští rodáci vzpomínají. Teď jsme chystali dotisk druhého dílu, na jaře 2025 vyjde šestý díl a skoro se blížím k sedmému. Toto bych také rád někdy odborně zhodnotil, ale zatím na to není čas.

V dokumentu jste se zaměřil právě na život jednoho krkonošského pamětníka. Proč jste si vybral právě pana Zdeňka Jiřičku?

Konkrétně pana Jiřičku mi doporučila jedna kolegyně z KRNAP. Podobných příběhů už jsem slyšel poměrně hodně – starý pán, který tvrdě pracoval jako zemědělec, obětoval tomu celý svůj život. Každý příběh je jedinečný a výjimečný, ale u tohoto pána se sešlo víc faktorů – už před šesti lety jsem si říkal, že s ním musím jednou natočit film.

Proč?

Jednak má úžasné neverbální pohyby, jeho mimika je neskutečná a to, jak je pozitivní a jak se směje. Má v sobě pozůstatky krkonošského nářečí, ale hlavně je ve svých 85 letech stále čilý a stále hospodaří, i když v omezené míře. Dneska bychom spíš řekli, že zahradničí, ale poměrně ve velkém rozsahu. Velice silně je u něho cítit spjatost s místem. Mimochodem v Afghánistánu je takový každý druhý člověk a ani nemusí být starý.

Je hodně jiné točit dokument a psát knihu na stejné téma?

Když píšete knihu, je zásadní příběh, který chcete vyprávět. U tvorby filmu nejde jen o narativ, musíte mít také dostatek obrazových záběrů. Nemůžete donekonečna pouštět obrázky z dronu, přírodu a listy kývající se ve větru. Musí to mít nějaký děj.

Sám označujete svůj dokument jako poetický, etnograficko-umělecký esej o mizejících krkonošských hospodářích…

Ano, protože je postavený na tom, že hlavní hrdina vzpomíná, jak to bylo za jeho mládí a dospívání a ta obrazová stránka je doprovázená tím, co dělá v současnosti. Takže například kosí louku, dělá sám dřevo a spoustu dalšího, a to všechno zvládá ve svých 85 letech, což je samo o sobě výjimečné. Tou průvodní linkou je právě zemědělský rok, do kterého se zrcadlí jeho životopis i myšlenky. Od začátku jsem jasně věděl, jak to chci uchopit i s těmi detaily, co se tam promítají.

V čem se liší jeho příběh?

Lidí, kteří mají zajímavější příběh, a podstatně dramatičtější než pan Jiřička, žije už jen několik. Ale většinou už nejsou vzhledem k věku tak aktivní, tedy nebylo by možné jejich příběh dobře vizuálně zpracovat. Musel bych hodně sahat po záběrech z filmového archivu a prokládat je ilustračními záběry a takhle já dokumenty dělat nechci. Chci především autenticitu!

Počítá se k ní i zmíněný krkonošský dialekt?

Tímto dialektem dneska lidi už moc nehovoří. Když jsem před patnácti lety začínal, tak ano, ale teď už zůstalo jen pár rysů. Spíš používají „ť“ v infinitivu jako „jíť“, přijdu „pobejť“, místo dřív řeknou „dříu“, tedy něco mezi v a u. Někdy použijí pár slovíček jako třeba „berteuničiť“ (pracovat, „šolichat“ – pozn. red.), ale je to spíš výjimečné.

Jaké měl dokument ohlasy?

Úplně neuvěřitelné! Při premiéře v Jablonci nad Jizerou, kde byl i pan Jiřička, bylo plné historické kino, více než 400 lidí. To se opakovalo i při dalších projekcích na podzim. Lidem se to hrozně líbí. V novém roce plánujeme promítání pro školy, protože kromě historicko-regionálního významu má film řekněme i nějaký výchovný a etický přesah. Aby si děcka dokázala uvědomit princip vztahu k věcem a místu. Tady vidím zase paralelu s Afghánistánem. Tam mají lidé k materiálním věcem úplně jiný vztah než na industriálním západě nebo v zemích globálního severu. V mé práci se to všechno prolíná.

Často mluvíte o tom, že právě sociální antropologie dává dohromady exotický Afghánistán a české Krkonoše. Co tuto spojitost vytváří?

Jsou to právě ty hory. Na základě svého výzkumu v Asii i v Krkonoších jsem vypozoroval, že lidé žijící dlouhodobě v horách mají trochu jiný, specifický přístup k životu, jsou takoví zocelenější. Současní lidé žijící v Krkonoších už to nemají, ale když si povídám s tamními osmdesátníky či devadesátníky, u nich to zaznamenávám. Žili v chudobě, bylo to pro ně tvrdé i vzhledem k tehdejší politické situaci. Oni ale nefňukali, na nic si nestěžovali a brali to sportovně a více s radostí. Tenhle jev je podobný u lidí v horách v Afghánistánu i v Pákistánu. Taková spojená mentalita. Jsou to i dílčí věci týkající se zemědělského roku. Dalo by se to shrnout také do podobného přístupu k rodnému místu a určité spjatosti s půdou. A je to velmi podobné, ať jsme v jakýchkoliv horách…

Mgr. Libor Dušek, Ph.D. (1983)

Sociokulturní antropolog, publicista, skialpinista a horolezec z Krkonoš. Je pedagogem a vědcem na Katedře sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.
Jeho výzkum se zaměřuje na oblasti Afghánistánu, Pákistánu, Tádžikistánu a širšího regionu Vysoké Střední Asie.
Věnuje se dlouhodobému terénnímu výzkumu v Krkonoších a dalších horských oblastech, kulturám a kontinentům a fenoménu horolezení a interakci člověka a hor.
Přednáší, promítá a vystavuje autorské fotografie i na outdoorových festivalech a dalších akcích. Je autorem několika odborných studií, monografií a populárně-naučných knih.
Účastní se horolezeckých výprav – v roce 2016 jako vedoucí úspěšné expedice Ski Nošak – 7 495 m., v roce 2018 světového prvosjezdu štítu Karla Marxe – 6 724 m., v roce 2019 jako vedoucí skialpové expedice v Bílých Kordillerách. Na léto 2024 připravuje horolezecko-etnografickou expedici do afghánského Váchánu.
Připravuje horolezecký podcast Na štandu.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Libora Duška

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Odešli čtyři držitelé čestných doktorátů Univerzity Pardubice

Ing. Lenka Krejčíková — Fri, 17 May 2024 12:59:51 +0000

Odešli čtyři držitelé čestných doktorátů Univerzity Pardubice Ing. Lenka Kre… Pá, 05/17/2024 - 14:59

V letošním roce nás opustily tři výrazné vědecké osobnosti, které v průběhu bezmála třiceti let získaly titul doctor honoris causa na Univerzitě Pardubice. Připojujeme se vzpomínkou na tyto akademiky, kteří se zasloužili také o rozvoj naší univerzity.

Prof. Josef Michl
V roce 1996 byl udělen čestný doktorát Univerzity Pardubice významnému světovému vědci, profesoru Josefu Michlovi z University of Colorado, U.S.A. Coloradské univerzity. Čestné ocenění získal za mimořádný přínos o rozvoj teoretické organické chemie a trvalý zájem a nezištnou a obětavou pomoc české chemii.

Prof. Michl byl absolvent Karlovy univerzity a později žák někdejšího předsedy Akademie věd ČR prof. Zahradníka, který působil od druhé poloviny 60. let na celé řadě amerických a západoevropských univerzit. Mezinárodně uznávanou pověst získal především díky svým pracem z oblasti vysoce reaktivních molekul, chemie křemíku, modulární chemie, molekulární elektronové struktury, fotochemie a plynných klastrových iontů.

Prof. Jaroslav Šesták
V roce 2010 obdržel čestný doktorát Univerzity Pardubice prof. Jaroslav Šesták z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR za mimořádné zásluhy o rozvoj vědy a výzkumu v oblasti fyziky a chemie pevných látek.

Prof. Šesták byl jeden z nejvýznamnějších představitelů termické analýzy ve světě. Absolvent VŠCHT v Praze habilitoval v roce 1991 na VŠCHT v Pardubicích. Významně spolupracoval s Fakultou chemicko-technologickou Univerzity Pardubice v oblasti vědecko-výzkumné i pedagogické. V období 1988 až 1998 přednášel jako host na Katedře anorganické technologie. V letech 1989 až 1990 působil jako externí školitel japonského postgraduálního studenta, který zde jako první zahraniční student obhájil titul kandidáta věd.

Prof. Robert Kvaček
V roce 2016 získal titul doctor honoris causa Univerzity Pardubice prof. Robert Kvaček z Univerzity Karlovy a Technické univerzity v Liberci za mimořádné zásluhy o rozvoj vědy a výzkumu v oboru dějin 19. a 20. století, za rozvoj regionálních studií a za výraznou kultivaci historického vědomí popularizací výsledků vědy a výzkumu.

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se specializoval na dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období 2. světové války a kulturní dějiny konce 19. a začátku 20. století. Působil na více českých univerzitách a jeho publikace mu vynesly několikanásobné ocenění za literaturu faktu – Cena Egona Erwina Kische. V době normalizace měl zakázáno přednášet dějiny a titul profesora mohl získat až po revoluci v roce 1989.

Prof. Petr Moos
V roce 2019 obdržel čestný doktorát Univerzity Pardubice dopravní expert a také bývalý ministr dopravy a spojů prof. Petr Moos za dlouhodobý přínos v oblasti dopravy a za zásluhy při vzniku a rozvoji Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

Absolvent Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze se zabýval inženýrskou informatikou, telekomunikacemi, telematikou a dopravní politikou. Působil na řadě českých i zahraničních vysokých škol. Zastával také pozici děkana Fakulty dopravní ČVUT a proděkana pro vědeckou a výzkumnou činnost této fakulty. Byl autorem nebo spoluautorem více než 120 odborných článků v časopisech a referátů na mezinárodních konferencích, 4 monografií a desítky učebních skript. Od prezidenta ČR obdržel Medaili za zásluhy 1. stupně.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Cenu Magnesia litera za překlad získala Marta Pató

Ing. Lenka Krejčíková — Mon, 22 Apr 2024 07:16:22 +0000

Cenu Magnesia litera za překlad získala Marta Pató Ing. Lenka Kre… Po, 04/22/2024 - 09:16

Pedagožka a odbornice Katedry literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické UPCE Mgr. Marta Pató, Ph.D. získala ve čtvrtek cenu Magnesia litera za nejlepší překlad. Kniha Lászla Szilasiho Třetí most vyšla v květnu 2023 v nakladatelství Protimluv.

Proč jste si k překladu vybrala právě román Třetí most?

Překladová literatura nabízí jedinečnou příležitost dozvědět se něco o světě druhých. Hledala jsem pro překlad knihu a perspektivu, která českého čtenáře provede světem, který je sice dokonale zakotven v maďarském myšlení a cítění, která se ale nebude číst z perspektivy jinakosti, ale naopak bude pracovat s empatií českého čtenáře, knížku, v níž se i český čtenář bude cítit jako doma.

Působíte na Katedře literární kultury, jak jste se dostala k překládání z maďarštiny?

Po absolvování bohemistiky na FF UK jsem nastoupila jako lektorka češtiny na Institut Slavistiky filozofické fakulty v maďarském Szegedu, zároveň jsem tam i studovala, překládat jsem začala téměř okamžitě, samozřejmě do šuplíku, k publikaci drobných překladů byla ještě dlouhá cesta.

Profesně se věnujete literární historii a hungaristice, považujete tedy překládání za součást vaší odborné práce?

Samozřejmě, překladatel, stejně jako redaktor, je nedílnou součástí literárního provozu. Naše historicko-literární studia jsou zaměřená právě na literární kulturu. Považuji za správné, možná i nutné, abychom, chceme-li vyučovat, zároveň i tvořili. Jinak nám studenti taky nemusí věřit. Co se týče samotného překládání, není jedno, jakou knížku člověk překládá, zvláště pokud se jedná o jazyk, překlady z nějž vycházejí poměrně málo. Určitý rozhled a teoretická znalost prostředí je tedy jistě dobrou překladatelovou pomůckou. Na katedře se snažíme pěstovat ve studentech dovednost literaturu hloubkově číst, interpretovat a tvořit, překladatel nedělá nic jiného. Dobrá literatura má mimořádnou schopnost zachytit člověka ve své křehkosti a zároveň celistvě, v krásné literatuře čtenáři zůstává výpověď vždycky trochu skrytá, čtenář si ji odhaluje postupně, každý jiným tempem, jinými prostředky a uplatňuje empatii, fantazii a emoce, tedy stránky, bez nichž se žádný člověk ani společnost neobejde. Zejména má ale krásná literatura dar totálně pohltit svého čtenáře, takže dojem a zážitek se v něm skládá v komplexní, celistvé sdělení. Myslím, že krásná literatura není nahraditelná publicistickými informačními zprávami, ba ani dílčími vědeckými studiemi, které jsou jistě potřebné, ale nestačí k tomu, abychom se něco dozvěděli o našem světě.

Kulisou románu je jihomaďarský Szeged se svými kultovními místy, kostely, náměstími a skrytými zákoutími, kde jste v letech 1997-2007 působila na tamní filozofické fakultě. Nejširší prostor věnuje autor románu Třetí most světu bezdomovců. Myslíte, že právě téma bezdomovectví může českého čtenáře zaujmout?

Během překládání jsem si uvědomila, že překládat autora tak chytrého a důmyslného není zase až tak jednoduché, nakonec ale právě nedějové, meditativní, lyrické pasáže byly tím, čeho jsem si při překládání užila nejvíce a čím by knížka mohla asi, doufám, zvláště potěšit. Téma bezdomovectví je obecné, s bezdomovectvím se setkal každý z nás. Myslím, že je dobré, když se člověk alespoň zamyslí, třeba i prostřednictvím téhle knížky, která ho do života na ulici pořádně namočí, do jaké míry jsme, nebo chceme být, hluší a slepí, nejen vůči takovému jednomu bezdomovci.

Marta Pató
je odborná asistentka na Katedře literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Vzdělání získala v Praze (Mgr. Bohemistika FF UK, Mgr. Hungaristika FF UK) a v Brně (Ph.D. Teorie areálových studií FF MU). Deset let působila na Univerzitě v Szegedu jako lektorka češtiny. Odborně se věnuje české recepci maďarské literatury (Péter Esterházy, Péter Nádas, Sándor Márai). Je spoluautorkou dvousvazkového dvojjazyčného Soupisu hungarik v LA PNP (Budapest, 2018). Příležitostně se věnuje literární publicistice a překladům z maďarštiny (Ferenc Barnás, Zsuzsa Rakovszky, Zsuzsa Takács, Erzsébet Juhász, László Szilasi, Attila Bartis ad.).

László Szilasi je literární teoretik, esejista a docent maďarské literatury na univerzitě v Segedíně. Napsal řadu literárněkritických knih, studií a esejů. Beletrii se věnuje v posledním dvacetiletí, je držitelem řady domácích literárních cen.

Foto: Michaela Říhová a Jakub Hnevkovský

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Chemik Robert Matyáš má v hledáčku výbušiny

Ing. Lenka Krejčíková — Sun, 03 Mar 2024 06:48:57 +0000

Chemik Robert Matyáš má v hledáčku výbušiny Ing. Lenka Kre… Ne, 03/03/2024 - 07:48

Zajímají ho zejména nelegálně vyráběné a zneužívané látky. Hatí tak práci nelegálním výrobcům. Zkoumá totiž, jak a podle čeho dokážou tyto látky vyhledat psi, a významně se tím podílí na jejich výcviku. Chemik Robert Matyáš pracuje s výbušinami už řadu let.

Jak jste se dostal k práci se psy cvičenými na vyhledávání výbušin?

Před několika lety jsme se v projektu pro ministerstvo vnitra zabývali detekcí a analýzou výbušin pomocí psů. Cílem bylo vyvinout manipulačně bezpečnou sadu určenou k jejich výcviku.

Podařilo se to?

Ano, tehdy jsme takovou sadu vyvinuli, ujala se a ozbrojené složky ji k výcviku používají dodnes. Slouží pro vtištění pachu neboli pachové signatury nelegálně vyráběných výbušin.

Jak taková výcviková sada vypadá?

V principu se skládá ze samotné výbušiny, která je zapracovaná v tzv. inertním nosiči. Ten výbušinu „ředí“, čímž snižuje citlivost zapracovaných látek. Zároveň nesmí negativně ovlivňovat pachovou signaturu výbušiny. Musí způsobit, aby se nad výcvikovým materiálem vytvořil dostatečně intenzivní oblak par, který potom psi detekují. Během používání sady jsme ale narazili na další aspekty, které rozhodně stály za řešení.

Na jaké?

Jedna z těchto výbušin není chemicky stabilní a v průběhu času se pozvolna rozkládá na celou řadu produktů. Těch je asi 10 až 20, relativně snadno se odpařují a zároveň mají výraznou pachovou signaturu, jsou tedy hodně cítit.

Čím to je?

Tím, jak se výbušina rozkládá a produkty rozkladu odpařují, mění se v čase i pach celé výbušiny. Některé produkty rozkladu se odpařují rychleji, některé naopak pomaleji a trochu se tam zakoncentrovávají a dále pracují. Mezi látkami dochází k možným reakcím, takže jsme přišli na to, že pachová signatura se v průběhu stárnutí výbušiny značně liší. Zkoumáme, jakým způsobem se celkový pach mění a jak to ovlivňuje úspěšnost detekce této výbušiny pomocí psů.

Pracujete i přímo se psy?

Ne, nikdo z našeho týmu není kynolog. Spolupracujeme s Velitelstvím ochranné služby Vojenské policie, kterou tento problém zajímá, protože pach této výbušiny vtiskávají svým psům. Připravili jsme pro ně několik vzorků s různým stupněm přirozeného stárnutí výbušiny a zkoušeli jsme, nakolik spolehlivě tito psi uvedené vzorky identifikují.

O jakou výbušinu konkrétně jde?

Označuje se zkratkou HMTD. Je to bílá, jemně krystalická látka ze skupiny třaskavin. V první polovině 20. století o ní Němci uvažovali jako o náplni do rozbušek, měla to být náhrada za tehdy používanou třaskavou rtuť.

Vyrábí se nelegálně?

Ano, vzhledem ke své snadné přípravě a dostupnosti surovin dnes patří k nejčastěji nelegálně vyráběným výbušinám. My se soustředili na to, jaké látky při jejím rozkladu vznikají a jak svým pachem mění celkovou pachovou signaturu HMTD.

Na co jste přišli?

Že je pro nás z hlediska pachu důležité stáří látky. Podle chemického složení můžeme rozkladné látky rozdělit do tří skupin, z nichž každá má svůj typický zápach. Největší skupinou jsou látky (jednoduché aminy a amidy), které připomínají pach rozkládající se ryby. Tento zápach je nejcharakterističtější pro starší vzorky HMTD. Dalšími látkami jsou kyselina mravenčí nebo kyselina octová se svými typickými ostrými zápachy. Třetí skupinu tvoří zejména formaldehyd s typickým štiplavým zápachem. Všechny tyto látky jsou ve vzorcích HMTD přítomné v poměrně velké koncentraci.

Jak se tyto informace dají využít při práci se psy?

Chtěli bychom zlepšit úspěšnost psů v detekci nejenom čerstvých, ale i starších vzorků. Nyní proto zjišťujeme, jaké látky z těchto popsaných psi nejčastěji detekují.

Jak jste to provedli?

Vzali jsme vzorek HMTD starý dva měsíce a vtiskli jej do pachové paměti psů. Psům jsme pak dali očichat pachy jednotlivých látek, které při rozkladu vznikají. Pes tedy čichal k jednotlivým aminům, amidům, kyselinám atd. Následně jsme testovali, jestli pes některou z těchto dílčích látek identifikuje anebo jestli tu pachovou signaturu HMTD bere jako směsný pach a vyhodnocuje ho celkově. Výsledek nás docela překvapil. Pes totiž ve vzorcích detekuje především kyselinu mravenčí a částečně formaldehyd, člověk zase ve vzorcích HMTD cítí aminy.

Proč vás to překvapilo?

Neočekávali jsme, že jsou pro psa z hlediska čichu zajímavé úplně jiné látky než pro člověka. Když si čichnu k některému z aminů, jeho zápach je pro mě velmi identický. Ale pro psa ne, pes tyto látky vůbec nebere, naopak značí kyselinu mravenčí a formaldehyd, které zase já jako člověk svým čichem ve vzorku rozhodně nevnímám.

Co s těmi výsledky budete dělat dál?

Chtěli bychom, aby se pes naučil pach různě starých vzorků HMTD generalizovat, aby se naučil pach vnímat jako celek. Jednoduše řečeno je to jako s gulášem. Každý vaří guláš jinak a používá různé koření a každý guláš je tedy jedinečný svou vůní. Když ale člověk vejde do kuchyně, kde se guláš vaří, pozná, že se zde vaří guláš, a na specifika pachu se moc nesoustředí. A totéž s pachy umí psi.

Jak dá pes psovodům najevo, co zrovna cítí?

Kynologové své psy dokonale znají a snadno poznají, zda pach dané látky psa zaujme či nikoliv. Jasné označení pes cvičený na vyhledávání výbušin dává najevo zalehnutím, nikoliv zaštěkáním, jak široká veřejnost předpokládá.

Zabýváte se i dalšími nelegálně vyráběnými výbušinami?

Ano, s dalšími psovody řešíme i relativně nově nelegálně vyráběné výbušiny. Evropská unie se snaží omezit výrobu nelegálních výbušin omezováním dostupnosti jejich prekurzorů, tedy surovin. Řada nelegálních výrobců pak hledá jiné, méně běžné výbušiny. Je to v podstatě taková hra kočky s myší. Vy zakážete nějaké prekurzory, některé výrobce to odradí, někteří se s tím popasují a prekurzory nějak seženou nebo si je třeba sami připraví. Ale ti, kterým se to nedaří, hledají jiné výbušiny s dostupnými prekurzory a ideálně i se snadným způsobem výroby.

Takže se výroba nelegálně vyráběných výbušin neustále mění?

Ano, omezování dostupnosti řady prekurzorů způsobilo, že dneska jsou populární výbušiny, které dříve lidé podomácky vůbec nevyráběli. Lze u nich proto očekávat, že je někdo dříve nebo později zneužije k páchání trestné činnosti. V zájmu ozbrojených složek je proto zjistit, zda jsou psi schopni naučit se pachovou signaturu i těchto nových látek.

Jak zjistíte, které výbušiny máte zkoumat a připravovat pro psy?

Stěžejní je pro nás analýza toho, co se píše na internetu. Především tam se totiž šíří informace o výrobě výbušin a dají se tam poměrně snadno vyhledat nové trendy v jejich nelegální výrobě.

Zkoušíte je v laboratoři připravit?

Ano, to je vlastně druhá fáze výzkumu. Nejprve se pokusíme dohledat z odborné literatury dostupné informace. V řadě případů těchto informací v literatuře moc není, většinou se totiž jedná o výbušiny, které nikdy nenašly průmyslové využití. A pak pro nás následuje hodně zajímavá část, kdy látky připravíme a zkoumáme nejen základní vlastnosti, ale i jejich stabilitu, a především jejich výbušinářské parametry – citlivost ke vnějším podnětům a výkonnostní parametry. Z bezpečnostního hlediska je důležité, abychom věděli, co si k dané látce můžeme dovolit. A je-li to látka zajímavá pro detekci psů, oslovíme psovody a ti se jim v případě zájmu začnou věnovat.

Jaká je vaše úloha?

Já jako chemik psovodům pomůžu s tím, že popíšu chemickou část. Ta výcviková je na nich. Poskytneme jim vzorek a prvotní informace a oni se pustí do své práce. A když se doberou výsledků, sejdeme se, podíváme se, jak to psi berou, s jakými obtížemi se potýkají a potom volíme další postup.

Takže je potřeba testovat psy i na nelegálně vyráběné výbušiny?

To rozhodně, protože v současnosti je hlavním zdrojem výbušin k páchání trestné činnosti i k terorismu improvizovaná výroba. A služební psi k vyhledávání výbušin by pach těchto látek měli dobře znát.

Jak jste se k výbušinám dostal?

Na střední škole, asi jako velká část výbušinářů. Problematiku improvizovaných výbušin u nás na katedře otevřel v 90. letech můj předchůdce Marcel Hanus, který v této oblasti navázal spolupráci i s Ministerstvem vnitra ČR. Mě osobně tato problematika hodně zajímala a po Marcelově odchodu jsem se tomu začal věnovat. Odrazovým můstkem byl zmíněný projekt ministerstva vnitra, kde jsem se svými kolegy navázal spolupráci s kynology. Navíc charakterizace nelegálních výbušin byla velmi zajímavá také publikačně, spousta informací v literatuře chyběla. A tak jsem se tomu začal věnovat profesně víc a víc.

Už se vám v práci někdy něco nepovedlo, nedej bože přihodilo?

Každou chvíli se mi něco nepovede a něco přihodí, Vám ne (smích)? Ale asi myslíte spíš něco neblahého, když pracuji s výbušinami. Zaplaťpánbůh zatím ne a doufám, že přitom i zůstane.

Co na vaše zaměření říkají doma?

Maminka se mi kdysi snažila nabídnout jiné zajímavé oblasti chemie. Bezúspěšně. A moje rodina nyní? Snad jsou rádi, že mě práce baví.

doc. Ing. Robert Matyáš, Ph.D. (1975)

Působí na Ústavu energetických materiálů Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.
Věnuje se studiu improvizovaných (neboli podomácky nelegálně vyráběných) výbušin, studiu třaskavin a dalším oblastem výbušin.
Spolupracuje s kriminalisty, pyrotechnickou službou Policie ČR, psovody, specialisty na oblast improvizovaných výbušin v rámci struktur NATO.
Publikuje v zahraničních odborných časopisech a pomáhá tak v boji proti zneužívání improvizovaných výbušin.

VÍTE, ŽE…? Ve slově výbušina nevypadlo písmeno N. Je to technické pojmenování látky schopné výbuchu. Někteří odborníci, jako je vědec Robert Matyáš, dávají tomuto termínu přednost před běžně používaným slovem výbušnina.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Petr Špaček

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Sociologicky myslet? Ošlapat chodník. Důkladně

Ing. Lenka Krejčíková — Sun, 03 Mar 2024 06:32:11 +0000

Sociologicky myslet? Ošlapat chodník. Důkladně Ing. Lenka Kre… Ne, 03/03/2024 - 07:32

Co znamená naučit se sociologicky myslet? Důkladně ošlapat chodník, říká Jan Mandys, sociolog a psycholog z Fakulty ekonomicko-správní. Práce s lidmi, setkávání a komunikace s nimi, problémy reálného života a snaha najít řešení z každé situace, pomáhat a vzdělávat.

Máme za sebou léto, měl jste více času na svou vědeckou práci a výzkum?

Úplně ne. Ale přesto jsme jeden smluvní výzkum začali realizovat. Před nedávnem jsme dělali výzkum na problematiku bydlení v České a Moravské Třebové. Pro Českou Třebovou připravujeme další, který se bude týkat situace v sociálních službách a podpoří místní komunitní plánování sociálních služeb. A díky tomu jsme získali smluvní výzkum pro Kraj Vysočina, kde mapujeme situaci v sociálně vyloučených lokalitách. Výzkum bude hotový na podzim a poslouží krajskému úřadu při vytváření a implementaci lokální sociální strategie. Takže jsem se ani v létě nenudil.

Pěkně se vám to „nabalilo“…

Moje vědecká práce je primárně zaměřená na aplikovaný výzkum pro praxi. A je pravda, že se nám daří relativně často získávat zakázky na výzkum. Několik let jsme například v rámci spolupráce s krajským úřadem mapovali situaci pro vznik Koncepce rodinné politiky Pardubického kraje.

Kde vaše výzkumy pomáhají nejvíce?

Obecně mohu říci, že moje vědecká činnost zahrnuje aktivity, které pomáhají podpořit, zlepšit či nastavit rozvojové aktivity v obcích a často se týkají bydlení nebo nějaké části sociální politiky. Jsme rádi, že regionální veřejná správa chápe univerzitu jako vhodný zdroj na spolupráci. S našimi výzkumy pracují managementy obcí a regionů i úředníci. Neslouží tedy pouze pro psaní vědeckých článků, ale jsou užitečné v praxi, protože pomáhají buď něco vytvořit, nebo vylepšit.

Býváte hodně v terénu?

Ano, v terénu jsem docela často. Ještě častěji ale s našimi studenty, které se do těchto praktických věcí snažím zapojovat. Naučit se sociologicky myslet totiž znamená, že si ten „chodník ošlapete“.

Sociologii se věnujete vědecky. Jaké předměty učíte studenty na Fakultě ekonomicko-správní?

Kromě sociologie vyučuji také psychologii, patologické jevy a komunikační dovednosti.

Téma psychologie a sociologie je dost široké…

Oba předměty ale představují základnu humanitních věd, která se opírá o filozofické poznatky staré tisíce let. Včetně základů filozofie považuji tyto předměty za základ jakéhokoliv vysokoškolského vzdělání. Zvyšují všeobecný přehled, zlepšují uvažování a podporují individuální světonázor. Důležité je také to, aby studenti pochopili, že vysoká škola sama o sobě nikoho nenaučí. Studenti tu hledají odpovědi na svoje otázky a vyučující je pouhým průvodcem na cestě za poznáním.

Co se studentům snažíte předávat?

Mým cílem je, aby studenti viděli, jak funguje reálný život. Teorie je dobrý pomocník, ale tím, že nejsme na humanitních studiích a studenti mají jinou náplň svého snažení, je důležité jim ukázat, že existuje i jiný svět než ten v kancelářích úřadů nebo v tabulkách daňových výkazů. A také to, že svět je velmi barevný.

Snažíte se je vyburcovat, aby se zajímali?

Snažím se aktivizovat studenty k činnosti, ze které si odnesou nějaký nový pohled na sebe sama. Aby se mohli rozvinout a případně poznat, jak v reálu podpora tzv. „měkkých dovedností“ vypadá. Jeden můj předmět se odehrává přímo v terénu, kde studenti zažijí aktivity, které se běžně odehrávají na podnikových, firemních či jiných školeních, teambuildingu. Jednou za semestr vezmu některé studenty na zkrácenou aktivitu, třeba na takovou procházku okolo Labe. V omezené míře si vyzkouší techniky seberozvoje na vlastní kůži.

Co dalšího si do života odnášejí?

Moji studenti si mají hlavně odnést to, aby nezapomínali myslet a nebyli ovce. Aby věděli, že pokud něco chtějí, tak je lepší si o to říct než čekat, že to přijde samo a být v nejistotě. A také to, že jsou lidmi a podle toho se mají chovat a vážit si sebe sama.

Už jste zmínil, že se studenty vyrážíte na různé outdoorové výjezdy. Co je cílem?

Primárně ukázat studentům, že vystoupení z komfortní zóny je užitečné a pro život žádoucí. A také demonstrovat, jak důležitá je interakce s druhými lidmi. Moje „venkovní“ cvičení posilují týmovou spolupráci, snažím se citlivě zapojovat introverty. Některá cvičení ale děláme také v učebně v rámci předmětů na podporu komunikačních dovedností. Už to, že změníme prostředí a jdeme kamkoliv mimo učebnu, přináší efekt. Studenti jsou daleko otevřenější, uvolněnější. Venku mluví i ti, co si během běžné výuky odbydou jen to nejnutnější. Zažívají na vlastní kůži, jaké to bude, až ve svém zaměstnání vyjedou na teambuilding. Já se jim snažím demonstrovat, jak některé seberozvojové a rozvojové skupinové techniky fungují, aby se toho nebáli.

Pro zpestření výuky používáte i loutkové divadlo. Jak to vzniklo?

Smyslem bylo inovovat moji outdoorovou výuku a připravit poněkud radikálnější program na posílení komunikačních a prezentačních dovedností. S celou řadou studentů, kteří se mých outdoorových hodin zúčastnili, jsme v minulosti vyráželi i na nová místa a testovali aktivity, které bych mohl následně aplikovat do výuky. Přitom mě napadlo, že by bylo fajn nebýt „venku“ pouze pro sebe, ale být přínosem i pro okolí, kde zrovna jsme. Na cestách jsme totiž potkali mnoho zajímavých lidí, kteří rádi studenty v úkolech podporují. A loutkové divadlo je věc, která není tak náročná jako běžné divadlo a studenti se mohou za loutky tak trochu „schovat“. Proto vznikl zcela amatérský soubor „Přetržené nitě“.

K čemu slouží a jak na to studenti reagují?

Jednoznačně pomáhá tomu, aby studenti ještě více prohloubili svoji schopnost komunikace. Navíc jsme zájezdové divadlo a máme za sebou první potulnou štaci. Jde tedy nejen o komunikaci, ale vezeme si celé divadlo i s materiálem na vozíku. Dohromady váží skoro 40 kilo, všichni máme batohy na zádech a putujeme krajinou. Letos jsme měli domluvené představení, ale za rok chceme vyrazit čistě do neznáma. Zastavit se na návsi, rozdělat divadlo a začít hrát pro kolemjdoucí. Naše divadlo má nejen 3 herce, ale také „kulisáka“ a rádi jsme byli i za doprovod, který nám pomohl tlačit ten náš vozík. Rád bych měl v souboru další jednu až dvě dvojice herců, rozšířil repertoár o další hry. Náš soubor je otevřený každému.

Jaké plány máte s divadlem dál?

Mimo léto připravujeme koncept hraní v Pardubicích. Je třeba si uvědomit, že je to dobrovolná činnost a časová náročnost také není úplně malá. Chtěl bych nastudovat dvě nové hry a připravit divadlo na pravidelné vystupování v Pardubicích pro ty, kterým by to mohlo udělat radost. Určitě ale budeme vystupovat v září na Dni pěstounů v Dobrušce a v říjnu na Noci vědců na Univerzitě Pardubice.

Jste také kouč a psychosociální poradce, co to znamená?

Jako psychosociální pracovník v naší poradně klientovi poskytnu základní vhled do problému, správně ho vyslechnu. Nabídnu varianty řešení a prakticky ve všech případech odešlu klienta na další místo, kde je již informovaný psycholog. Dále pomáhám studentům získat sociální dávky, stipendia, zprostředkovávám kontakt na další sociální služby mimo univerzitu. Zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o stanici první pomoci, pokud člověk neví, co má ve své složité situaci dělat.

Kdo a s jakými problémy za vámi může přijít?

Přijít může jakýkoliv student nebo pracovník s jakýmkoliv problémem. Jádro mé práce opravdu spočívá v orientaci v problému, zajištění podpory úřadů a podpory univerzity ve věci individuálního plánu či stipendií. Nejčastěji se na mě obrací klienti s potřebou orientace ve studiu. Další hledají sami sebe – zde dobře funguje seberozvojová skupina, která na univerzitě funguje. Následují pak vztahové problémy. Nově se problémy týkají nespokojenosti se životem – úzkosti a depresivní stavy. To jsou ale případy, které posílám okamžitě dál k příslušnému odborníkovi.

Jak vaše pomoc konkrétně vypadá?

Začátek je v rozhovoru a vytvoření anamnézy problému klienta. Poté buď zůstává u mě – seženeme formuláře příslušné žádosti, vyplníme je spolu, zavolám na úřady a pomohu s počáteční komunikací. Důležité je poskytovat podporu, nikoliv řešit za klienta. Zároveň je třeba říci, že každý člověk, byť má stejný problém, je jiný a neexistuje univerzální postup ani přístup. S ohledem na mnohdy citlivé problémy může naše spolupráce probíhat do značné míry i anonymně. To je důležité i proto, že si vedeme evidenci klientů, každý má u mě svůj kód. Velmi záleží na povaze problému.

Dříve jste se zaměřoval na práci s lidmi bez domova. Co vás k ní přivedlo?

S lidmi bez domova jsem začal pracovat jako dobrovolník už při studiu na vysoké škole. Věděl jsem, že nechci pracovat se seniory ani s dětmi. Prostředí, kde jsem se dlouho pohyboval, bylo plné uživatelů drog. V době potřebné praxe se k nám na katedru dostala možnost stát u rozjezdu prodeje časopisu Nový Prostor v Ostravě. Tento časopis pomáhá lidem bez domova získat alespoň prostředky na základní obživu. Nabídka mě zaujala a rok jsem na severu Moravy pracoval jako dobrovolník, a pak jsem skoro rok i pobočku vedl. V podobné práci jsem pak pokračoval po návratu do Pardubic. Tady jsme vytvářeli podmínky pro rozvoj nízkoprahových služeb pro lidi bez přístřeší.

Pokračujete v této práci?

Od roku 2007 vedu pracovní skupinu Komunitního plánování sociálních a souvisejících služeb ve městě Pardubice s názvem „Cizinci, menšiny a osoby ohrožené sociálním vyloučením“. Nejedná se o přímou práci s uživateli služeb, ale o to, aby systém sociální pomoci fungoval efektivně a jako záchytná síť. Posledním velkým úspěchem byl vznik ordinace pro tuto skupinu lidí, která v letošním roce dostala i ocenění v podobě Ceny Ministerstva vnitra za inovaci ve veřejné správě. Pardubice v tuto chvíli připravují výstavbu nového azylového domu pro muže a noclehárny. Stávající budova totiž zdaleka nesplňuje potřeby cílové skupiny.

Dá se říci, s jakou skupinou těchto lidí je práce nejnáročnější?

Rozhodně se to říct nedá. Každá skupina má svoje specifika. Lidé bez domova, uživatelé návykových látek, etnické menšiny či cizinci se nejvíce potýkají se stigmatizací. Dalším problémem jsou dluhy, které většina i při nejlepší vůli nedokáže platit, a snaha zachovat si peníze na důstojný život. Pracovat se jim zkrátka nevyplatí, protože jim mnoho prostředků nezbude. Otázkou není ochota spolupracovat, ale reálné možnosti. Nejsou to dluhy, ale neustálé nezdary. Odsuzování zcela rozloží osobnost člověka a ten postupně ztrácí kompetence zvládat i ty nejběžnější situace. Čím déle trvá jejich život v nepříznivých podmínkách, tím je propad horší a návrat složitější, či rovnou nemožný.

Proměnil se za ty roky vaší práce obraz bezdomovce?

To je právě důležité si uvědomit! Doba, kdy byl typickým bezdomovcem pán s igelitkou, lahví vína okolo padesátky, který nikomu neubližuje, je minulostí. Přibývá mladých bezdomovců i žen, osob s takovou kumulací handicapů, že nepatří do žádné sociální služby. Pokud společnost dokáže najít odpověď na to, proč některého člověka krizová situace srazí na úplné dno a jiného naopak stejná posílí, dokážeme těmto lidem pomoci. Do té doby záleží na jejich vnitřní vůli, výši dluhů, možnosti získat dostupné bydlení a třeba práci na chráněném trhu práce.

Společnost, přestože celou řadu jevů odsuzuje, zároveň dogmaticky trvá na vyřešení problému. Neznamená to ale pomáhat problémové osobě za každou cenu. Nikoho nemůžete nutit ke změně bez jeho svobodné vůle. A pokud si přeje zemřít v kartonové krabici, má na to právo. Důležité je, aby takový člověk věděl, že jsou i jiné možnosti.

Říká o sobě: Ve svém volném čase jsem nejraději venku. Jít s malým batohem na zádech, spát pod hvězdami a setkávat se s místními lidmi v místech, kde zrovna jsem. Až budou děti o něco větší, tak batoh přebalím na brašny na kolo. Jsem velký fanoušek deskových her. Rád také fotím, čtu a mám rád ticho. Ale úplně nejvíc spokojený jsem mezi lidmi, co jsou mi nejbližší. Což se s tím tichem moc neslučuje

TEXT Zuzana Paulusová/ FOTO Radek Plžík, archiv Jana Mandyse

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Osobnosti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE