Studenti

Šoumen na motorce: rozhovor se studentem Danielem Mandysem

Mgr. Pavla Svítková — Thu, 31 Jul 2025 07:16:33 +0000

Šoumen na motorce: rozhovor se studentem Danielem Mandysem Mgr. Pavla Svítková Čt, 07/31/2025 - 09:16

Poprvé seděl na motorce, když mu byly tři roky. Od té doby z ní neslezl. Daniel Mandys na ní ale silnice nebrázdí. Hlína, bahno, vůně benzínu, svoboda a adrenalin, ale i strach o život. To je motokros, který si student Fakulty ekonomicko-správní naprosto zamiloval. Videi ze zákulisí baví navíc svoje fanoušky.

„Mám po přednášce, sedím v bistru Zastávka a jdu dělat rozhovor pro univerzitní časopis. Pak vám o tom řeknu víc, protože jdeme rovnou na to. Nechcete moje fanoušky taky pozdravit?“ vyhrkne na mě Dan, jen co dosednu. Zrovna natáčí speciální vlog o tom, jak tráví celý svůj den motokrosový závodník, který studuje Fakultu ekonomicko-správní. Na sociálních sítích má dost slušné publikum, které je samozřejmě hodně zvědavé. Nedávno si ho ke speciálnímu komentování pozvala i Česká televize a začínají se o něj zajímat i nejrůznější sponzoři.

Běžně natáčíte momenty svého života?

Teď už celkem jo (smích). Začínal jsem ale tak, že jsem natáčel jenom závody. Chtěl jsem svým fanouškům ukázat, jak to při nich probíhá. Postupně jsem k tomu začal přidávat i pohledy do zákulisí. Ukázalo se, že je zajímá, co všechno se během závodů děje. Chtějí ale vidět i to, co dělám, když nejsem zrovna na trati nebo na tréninku.

Máte mobil neustále po ruce a připravený do akce?

Když se mi něco děje, automaticky telefon vytahuju, abych to pro jistotu měl zaznamenané. Když ale připravuju vlog jako zrovna dneska, je natáčení mnohem náročnější. Zahrnuje to celý natáčecí den, který si musím dopředu promyslet a naplánovat. Dělám to spíš výjimečně, protože i samotné zpracování vyžaduje víc času. Pořád nejvíc natáčím hlavně na motorkách.

Proč jste s tím začal?

Měl jsem kolem sebe kamarády, kteří jezdili na koloběžkách a mezi nimi bylo in natáčet se, jak jezdí, a vytvářet z toho různá videa. Řekl jsem si, že to taky zkusím. Několikrát jsem natočil krátké video na instagram a ukázalo se, že je motokros pro lidi atraktivní.

Tak jste založil svůj youtube kanál.

To samo vyplynulo. Točil jsem pořád jenom závody a jednou jsem si říkal: ty jo, co kdybych zkusil natočit video na youtube, ve kterém budu rovnou i mluvit a komentovat, jak to na závodech vypadá, co se zrovna děje, že teď nejezdíme a máme pohodičku, grilujeme maso, kecáme... Inspiroval jsem se u motokrosařů ve světě. Třeba v Americe takovýhle youtube kanály strašně moc letí.

V Americe je tenhle sport tak populární?

Z těch nejlepších motokrosařů tam videa natáčí skoro každý a pravidelně zásobuje svoje kanály novým obsahem. Podle úspěšnosti kanálu dokonce získávají sponzory. Je to dobrá cesta, jak nějakého ulovit. I když jsou pro ně výsledky závodníků pořád velmi důležité, všímají si i toho, jak moc jsou motokrosaři úspěšní také na sociálních sítích.

Podařilo se vám nějakého sponzora takhle taky získat?

Jsem šťastný, že už můžu říct, že ano. Někteří mi volají právě proto, že viděli má videa. Bez toho by se mi to nejspíš nikdy nestalo a strašně mě to motivuje k další práci. Díky videím jsem totiž vidět, i když zrovna nevyhraju závod. Teď třeba testuju nové gumy, které jsem dostal na celou sezonu. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba.

Kde berete inspiraci pro svoje videa?

Přichází to tak nějak samo. Čas od času se fanoušků zeptám, co by chtěli ještě vidět, co by je zajímalo. A oni na to, že chtějí vidět úplně všechno (smích). Zajímali se právě i o to, co dělám, když zrovna nemám závody. Proto jsem začal natáčet vlogy.

A co tedy děláte?

Chodím třeba do školy. Ta je pro mě hodně důležitá. Vybral jsem si obor multimédia ve firemní praxi, a beru to jako zlepšení sebe sama a svojí práce na sociálních sítích. Škola mi navíc úplnou náhodou přihrála hodně důležitého sponzora.

Jak to?

Před začátkem školy jsem vyrazil na Seznamovák, kam přijeli i ambasadoři z redbullu. Měli jsme jim pomoct s promo videem, ale nikdo se k tomu moc neměl, tak jsem se toho ujal. Líbilo se jim to, a když potom zjistili, že jezdím ještě motokros, slovo dalo slovo. Od té doby jsem ve střehu, protože nikdy nevím, koho bych kde mohl získat.

Musíte pro tuhle práci ale mít povahu, ne?

Jasně, člověk musí být trošku šoumen a nesmí mu chybět hlavně nadšení a zápal. Mě to hrozně baví. Všechna videa si sám stříhám a pořád přemýšlím, co a jak bych mohl natočit zase příště a jak to pojmout jinak, aby to bylo zajímavé. Myslím, že jsem dokonce objevil díru na trhu.

Takže v natáčení z tohoto prostředí nemáte konkurenci?

Že bych neměl žádnou konkurenci, říct nemůžu, ale v Česku jsem skoro jediný, kdo to dělá na mistrovské úrovni. Začínám si ale všímat, že se to pomalu rozjíždí. Pro mě samotného by bylo určitě lepší nějakou konkurenci mít. Mohli bychom se vzájemně špičkovat a burcovat k různým výzvám i lepším výkonům.

Kdy vlastně vyrážíte na trať?

Sezóna většinou začíná na přelomu března a dubna. Letos jsem ale jezdil už začátkem března, protože bylo hezky a teplo. Čím dřív člověk skočí na motorku, tím líp.

Jak často jezdíte na závody?

V sezóně se závody konají každý víkend. A jezdíme za nimi po celé republice, někdy i za hranice. Den předtím naložíme motorku, zapřáhneme karavan a jedeme. Vždycky je lepší spát na místě než vyrážet brzo ráno, těsně před závody. Máme tak čas si všechno nachystat, projít si trať, uvolnit se. Po závodech se na místě už moc nezdržujeme a většinou jedeme hned domů.

Jak závody probíhají?

Ráno máme trénink, abychom si trať cvičně projeli, zjistili, kde nás čekají skoky a jaké. Pak se jede kvalifikace. Ten, kdo zajede nejrychlejší kolo, postupuje dál. Odstartujeme všichni najednou a jezdíme jednotlivá kola, dokud nezajedeme to svoje nejrychlejší.

Která trať vás baví nejvíc?

Každá trať je svým způsobem jiná. U nás jsou často hliněné, někde i jílové, což je dost specifický povrch. Pískové tratě u nás moc nejsou, po těch jezdíme obvykle třeba v Německu. Písková trať dlouho nedrží a rozbíjí se. Vyjíždějí se v ní koleje a na to od nás nejsme moc zvyklí.

A máte nějakou vysněnou?

Určitě bych se s motorkou rád podíval do Ameriky. Tratě tam jsou mnohem „hustší“, jsou zábavnější a zajímavější. I to pojetí sportu je jiné. Tamní tovární jezdci jsou jako celebrity. Zná je tam mnohem víc lidí a jsou také mnohem lépe zaplacení.

Co znamená označení tovární jezdci?

Jsou to jezdci továrního týmu jakékoliv značky, která vyrábí motokrosové motorky. Mají ty nejlepší podmínky i techniku, která k nim jde přímo z továrny.

Dá se i u nás motokrosem vydělat?

Vydělávat ježděním asi nebudu, ale můžu to výrazně podpořit sociálními sítěmi. To, že mě nedávno začal podporovat redbull, je v mojí kariéře obrovský krok a těším se, co mi to přinese dál. Je to pro mě navíc skvělá zpětná vazba, že to, co dělám, dělám dobře. Škola je pro mě záloha, kdyby cokoliv. Ke vzdělání mě vždycky vedli rodiče, chtěli, abych uměl i něco jiného, kdybych musel s motokrosem skončit. I když jsem opatrný, je to pořád docela nebezpečný sport…

Jaké úspěchy jste si zatím vyjel?

Byl jsem třeba vicemistr republiky v motokrosu, na mezinárodním mistrovství České republiky družstev jsme s klukama byli třetí, na mistrovství světa flattracku, což je americká obdoba ploché dráhy, jsem dojel 10. a na mistrovství světa motokrosu devatenáctý. Teprve tam si uvědomuju, že jsem rád za to, co dělám. Ten malý kluk, co před pár lety narazil do garáže, protože neuměl zastavit, je najednou na mistrovství světa, kde je 35 tisíc fanoušků a k tomu úplně neuvěřitelná atmosféra.

Honí se vám při závodech vůbec něco hlavou?

Většinou bývám dost soustředěný, ale každý závod je samozřejmě jiný. Občas se přistihnu, že si třeba zpívám.

A jakou písničku?

Jakoukoliv, která mi zrovna hraje v hlavě. Většinou je to nějaký trendy song, co jsem slyšel na TikToku (smích).

Odvážíte si ze závodů kromě pohárů i nějaká zranění?

Míval jsem sezóny, kdy se mi fakt nedařilo. V jedné sezóně se mi stalo, že jsem měl otřes mozku, chvíli na to jsem si zlomil obratle. Když jsem se pak vracel na motorku, zlomil jsem si ještě zápěstí. Bylo to náročné a v tu dobu jsem dokonce přemýšlel, jestli mi ty úrazy za to stojí... Stojí! Je to prostě vášeň.

Záchranka ale na závody přijíždí často, že?

Bohužel, aspoň jedna přijede na každý závod. Je to vždycky nepříjemné, ale k motokrosu to tak nějak patří. Závodníci i jejich blízcí s tím musejí počítat. Je to extrémně adrenalinový sport, ale na druhou stranu děláme všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli. Abychom získali závodní licenci, musíme dokonce docházet na pravidelné lékařské kontroly.

Občas ale jízda končí tím nejhorším způsobem...

Jsou bohužel i případy, kdy to dopadne úplně blbě. Stalo se to zrovna nedávno na závodech ve Svitavách. To byl zrovna závodník z nejstarší kategorie, takzvaných veteránů.

Jak tuhle skutečnost snáší vaše maminka?

Během těch let už si zvykla. Nic jiného jí stejně nezbylo.

Co děláte, když z motorky kvůli konci sezóny sesednete?

To nastává zhruba v říjnu. Pak bývají ještě závody k ukončení sezóny nebo vyrážíme i do zahraničí. Přes zimu rozhodně nezahálím, udržuju si hlavně kondici silovým a vytrvalostním tréninkem.

A když napadne sníh, tak obouváte pro změnu lyže…

Je to tak, i když s krosovou motorkou to hodně souvisí. Nechávám se totiž s lyžemi na nohou a zapřažený na laně tahat za motorkou po sněhové trati. Tomuhle sportu se říká motoskijöring a je to ještě větší adrenalin.

To věřím! Kdo vás do toho uvrtal?

Dali jsme se dohromady s týmovým kolegou. On už měl zkušenosti s jízdou na sněhu. Já jsem zase výborný lyžař, protože lyžuju už odmalička. Navíc jsem menší a lehký, tak jsme to společně zkusili. Na konci února jsme už potřetí získali titul mistrů republiky v motoskijöringu, takže letošní zimní sezonu jsme zakončili víc než dobře.

Zdá se mi to šílené, nemáte mezi těmi ostatními motorkami strach?

Vůbec ne, strach je pro mě cizí slovo (smích). Perfektně nám to ladí a tím, že přesně vím, co a kdy on na motorce udělá a jak na to mám reagovat, jedu naprosto v pohodě.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv Daniela Mandyse

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Vysnila jsem si knihu, říká studentka a autorka sci-fi

Mgr. Pavla Svítková — Tue, 22 Jul 2025 08:59:44 +0000

Vysnila jsem si knihu, říká studentka a autorka sci-fi Mgr. Pavla Svítková Út, 07/22/2025 - 10:59

Země se spojila v jeden kontinent, na kterém se největší obavou přeživších stávají lovci, kteří je unáší. Takový sen dokázala studentka Fakulty chemicko-technologické Marie Znamínková přetvořit v knihu. Tedy rovnou dvě, a na posledním dílu sci-fi trilogie už pracuje. K tomu píše další sci-fi knihu. A ještě pohádku. Pro tuhle doktorandku studující ekonomii chemických podniků je nicnedělání zkrátka sprosté slovo.

„V jedné malé, válkou takřka nezničené vesničce, se v rodinném domku probudila dívka. Usnula u své sestry v pokoji poté, co si do noci povídaly, a kupodivu ji překvapilo, když se nevzbudila ve své posteli. Nemusela ani rozsvěcet, aby věděla, že její sestra tvrdě spí, neboť se její klidné oddechování rozléhalo tichem. Protáhla se a zamžourala do tmy. Oči měla rozespalé a myšlenky stále ještě ve snění, ale rychle se probrala, když uslyšela něco jako zvířecí vrčení…“

Právě takhle začíná příběh Generace, který vypráví studentka Marie Znamínková. Jednou si řekla, že napíše sci-fi trilogii a dnes v ruce hrdě drží první dva díly. Na začátku našeho povídání je trochu nervózní. Na pozornost by přitom sympatická černovláska měla být zvyklá. Má za sebou několik autorských čtení i setkání s fanoušky. Většinou ji představují jako spisovatelku, což jí pořád připadá trochu neuvěřitelné.

Slyšíte na oslovení paní spisovatelko?

Je zvláštní ho slyšet, protože se spisovatelkou zatím necítím. Oslovují mě tak hlavně při akcích v knihovnách, kam chodím moc ráda. Lidé jsou vždycky nadšení, že jsem živá, z masa a kostí, navíc mladá (smích).

O čem vaše knihy jsou?

Vždy jsem tíhla ke sci-fi. Moje knížky se označují jako young adult, takže jsou pro moje vrstevníky a mladší čtenáře. V první knize vyprávím o tom, že se země zase spojí v jeden kontinent, na kterém se objevují lovci. Jdou po těch, co přežili, a dostanou i dívku Jessicu. Mezi ní a lovcem Silvestrem je však nevysvětlitelné pouto, které pomůže odhalit zkaženost sídla lovců a pravdu o jejich minulosti a tajném experimentu. Ve druhém dílu dějem zamíchá ztracená paměť, která může změnit nejen budoucnost, ale i minulost světa. Hlavní hrdinka se navíc dostává do spárů vědců.

Jste hlavní hrdinkou toho příběhu?

Jsem i nejsem. Prostředí i její rodinné zázemí je velmi podobné tomu mému. Její povaha mi ale už tolik podobná není. Ve skutečnosti je to jedna z mých nejméně oblíbených postav. Začínám ji mít ráda až nyní při psaní třetího dílu (smích).

Už víte, jak to celé dopadne?

Třetí díl téhle sci-fi trilogie je momentálně v procesu, jsem asi v půlce. Ale popravdě ještě nevím, jak se to celé uzavře. Dost možná to překvapí i mě.

Jak to?

Celý příběh se odehrává v mojí hlavě. A teprve, když píšu, prožívám děj s postavami tak, jak přichází. Proto ještě nevím, kam přesně se linka v danou chvíli odvine, kdo co udělá, co řekne, co ho motivuje a kam ho to dovede. Když jsem napsala a vydala první díl, po přečtení jsem v něm kromě chyb, objevila i věci, které ani mně samotné nebyly úplně jasné. Nevysvětlila jsem některé souvislosti, technické věci nebo třeba vztahy mezi postavami. Vůbec jsem například nechápala, proč je jedna postava na jinou později najednou tak agresivní. Proč zrovna tato postava má takový charakter? To se mi objasnilo až při psaní druhého dílu. Teprve v něm vyplynulo, co za tím je, s čím a jak to souvisí.

Vy si nevedete žádné poznámky k ději, postavám, vztahům mezi nimi? Nosíte všechno jenom v hlavě?

Je to zvláštní, ale je to tak. Všichni říkali, že potřebuju mít osnovu, nebo aspoň vědět, jak to skončí. Tak jsem si založila deník, ale nakonec jsem si do něho napsala stejně jenom postavy (smích). Všechno ostatní jako místo, charaktery, vztahy mezi postavami mám opravdu jen v hlavě, ale chci to postupně převést na papír. Můj mozek funguje asi trochu jinak než mozek většiny lidí. Připadám si trochu jako, kdybych byla nástroj pro vyprávění toho příběhu. A ono to tak asi i bude... Když začnu psát, všechny informace a souvislosti mi v tu chvíli hned naskočí a okamžitě se propojí.

Jako kdyby vám někdo připojil do hlavy flashku s informacemi, které zrovna potřebujete…

Přesně, všechno se mi najednou nahraje do hlavy a já mám v tu chvíli pocit, že vlastně koukám na film. Filmy zbožňuju a doslova všechno k nim přirovnávám. I to, co čtu, vidím nejdřív jako film.

Jak potom vypadá vaše psaní?

Když si sedám k psaní, úplně se zrelaxuji. Během chvilky nevnímám okolní svět a žiju dějem, který přichází tak nějak sám. Občas mě při psaní něco úplně vykolejí. Dopředu nevím, co se bude zrovna dít, tak píšu, píšu a z jedné postavy, která je dlouhodobě nemocná, najednou zničehonic vyleze věta, která ukončila jednu kapitolu: „Neudělal bys to pro mě, ani kdyby to bylo to poslední, co bych si přál před smrtí?“ A já na to hned: „Cože? Ta postava vážně umře? No páni!“ Takže tak nějak... (smích), dopředu zkrátka nic neplánuju.

Utíkáte do svých knížek i před současným světem?

Řekla bych, že jo. V tomhle světě je tolik těžkých okolností, tolik věcí, které musíte zvládnout a vyrovnat se s nimi, pořád na vás někdo v něčem tlačí. Když píšu, je mi dobře. Vždycky se ze všeho dokážu vypsat. Psaní prostě miluju, je to jeden z prostředků, jak se vyjádřit a zároveň dát prostor mé neuvěřitelně bujné fantazii. Proto jsem teď z ničeho nic začala psát ještě další knížku, je o zombících (smích).

Kde vlastně berete inspiraci k psaní?

Inspirace je u mě velmi zajímavá věc. Když mám nějakou myšlenku, vždycky si ji poznamenám, abych ji později mohla rozvinout a nikam se mi přitom neztratila. Napadají mě různě, když jedu autobusem, když koukám z okna nebo třeba na návštěvě u kamaráda na koleji. Stála jsem na balkóně a koukala dolů a najednou mě napadlo, že určitě musím použít, jak někdo padá dolů a chytá se sítě proti ptákům. Najdete to ve druhém díle.

A odkud přišla inspirace k celé knize?

Ze snu. Zdál se mi, když mi bylo 14 let. A dokázala jsem ho převést už do dvou knížek. I ti zombíci přišli ze snu.

Našla Generace už svoje fanoušky?

Našla, a jsem za to moc ráda. Před několika měsíci si ke mně ve vlaku přisedla jedna slečna a z batohu si vytáhla moji knížku. Říkám si cože? To snad není možné? Neudržela jsem se a zeptala se, jak se jí to líbí. Měla na mě tisíc otázek, a nakonec jsme si báječně popovídaly.

Chtěla vědět, co se stane dál?

Jasně že chtěla, ale já jsem to nemohla prozradit, protože jsem to v tu chvíli ještě nevěděla.

Máte rozepsané i něco dalšího?

Baví mě psaní pohádek. Zrovna jsem jednu napsala. Tentokrát jako scénář. V šuplíku mám i pár detektivek a knihu o andělech.

Píšete také scénáře?

Zkouším to. Nevím, na jaké bázi funguje můj mozek, ale scénář jsem napsala za necelé dva týdny. Zdá se mi dobrý, a jsem proto hodně zvědavá na zpětnou vazbu.

Píše se scénář jinak než kniha?

Psaní scénáře má jiné zákonitosti a také jeho vzhled je naprosto jiný než u běžné knihy. Je postavený na přímé řeči. Obsahuje stručný úvod, kde se scéna odehrává, následuje krátký popis toho, co se děje, a pak jsou už jen rozepsané dialogy jednotlivých postav. Občas si říkám, jestli z toho nevznikne blbost, ale zatím se mi to daří.

Poslední dobou vás můžeme zahlédnout i v televizi, je to tak?

Ano, dělám komparz a občas mám i nějaké vedlejší role. Uvidíte mě třeba v seriálech Zoo nebo Kamarádi.

Láká vás film?

Filmy miluju. Odmalička jsem chtěla být herečkou, ale rodiče trvali na tom, aby ze mě bylo „něco normálního“. Stejně jsem si k filmu cestu našla přes komparz. Teď mě ale hrozně zajímá, jaké to je na druhé straně, chtěla bych zkusit scenáristiku a režii.

A jak tohle všechno jde dohromady s ekonomií chemických podniků, kterou studujete?

Asi moc ne. Do bakalářského studia jsem se přihlásila vlastně omylem a pak už tu tak nějak zůstala. Navíc jsem tu potkala skvělé kamarády, se kterými si vzájemně pomáháme a perfektně se při studiu doplňujeme. Musím říct, že vším, co dělám, si neskutečně rozšiřuju obzory. A baví mě to. Takže tohoto omylu skutečně nelituji.

Na čem pracujete ve škole?

Čeká mě toho hodně, ale výstupem bude samozřejmě disertace. Zkoumám komunikaci a propagaci v oblasti energetických nápojů v rámci společenské odpovědnosti. Zajímá mě, jak to s nimi lidé mají, jak hodně je pijí a nakolik je to ovlivňuje.

Prováděli jste průzkum?

Každý druhý říká, že „energeťáky“ nepije, ale z dat vylezlo, že vůbec je nepije jenom 33 procent dotázaných. Ve vzorku bylo o dost víc lidí v kategorii 18 až 28 let než od 29 do 43 let. Takže z dat spíš vychází, že mladší skupina je pije víc. Uvidíme, co zajímavého z toho ještě vytáhnu.

Do jaké skupiny se řadíte vy?

Já se energetickým nápojům snažím vyhýbat a piju je skutečně velice výjimečně, párkrát do roka. Mám problém se vstřebáváním kofeinu, takže stejně to mám i s kávou.

Jak byste popsala sama sebe?

Jsem hrozný workoholik, nemám den, kdy bych něco neudělala. Na konci loňského roku jsem měla hrozně velké prozření a řekla jsem si, že se chci zaobírat už jen věcmi, které mě baví. Píšu, studuju, pomáhám sestře se zvířaty a také doučuju matematiku a češtinu. Za tu dobu, co doučuji, jsem měla hodně dětí s různými poruchami, hlavně dyslexií a dysgrafií. Sama se čtením a klasickým psaním rukou bojuju, tak vím, jak na to. Snažím se je podporovat i jinak a probírat témata, která je trápí, mnohdy se týkají šikany a sebepoškozování. Taková cesta má podle mě smysl a opravdu mě naplňuje.

… Silvestr ucítil, jak mu do hlavy pomalu vstupuje tlak. Začal si vzpomínat. Už věděl, jak se ta dostal, a měl představu o tom, kde se nachází. Uslyšel zakašlání následované rázným pššš. „Haló? Je tu někdo? Houkl a natáhl krk směrem ke škvíře mezi závěsy, přes kterou byla vidět nepatrná část místnosti. Silvestr uslyšel, jak kdosi vstal ze židle a rozešel se za lovcem. Netrvalo to dlouho a ona osoba odhrnula závěs, čímž vpustila Silvestrovi do očí oslnivou záři umělých světel. Lovcův zrak se podlil pálivými slzami. Přimhouřil oči. „Danieli?“ Těmito slovy uzavírá Marie Znamínková druhý díl Generace. Začtete se také?

Je těžké v Česku vydat knihu? Jak celý proces probíhá? A je autor v balíku? Marie Znamínková byla hostkou i v našem podcastu UPCE On Air.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Rozjeď to: Studentské akce rozproudily kulturní dění v Pardubicích

Mgr. Pavla Svítková — Wed, 25 Jun 2025 12:27:19 +0000

Rozjeď to: Studentské akce rozproudily kulturní dění v Pardubicích Mgr. Pavla Svítková St, 06/25/2025 - 14:27

Naši studenti se svými kulturními projekty mají za sebou už čtyři úspěšné ročníky výzvy Rozjeď to. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj v našich vysokoškolácích leží. Na výzvu reagovalo několik desítek studujících a vybrané projekty získaly podporu Univerzity Pardubice spolu se statutárním městem Pardubice.

Kultura v Pardubicích tak letos ožila nejen díky zajetým akcím z minulých ročníků, pomohly i nové, neotřelé nápady, jako například Pardubické silent disco.

„Studentské akce v projektu Rozjeď to rozvíjí myšlenku Pardubic jako univerzitního města. Právě zapojení studentů do kulturního dění pro veřejnost pomáhá propojit aktivity mladé vzdělané generace se stávajícími akcemi v atraktivním krajském městě,“ vysvětlila prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy Univerzity Pardubice.

Akce Rozjeď to 2025:

Čaj o páté Rozhovory a besedy se zajímavými osobnostmi
František a Josef Trojanovi na UPCE
Aleš Svoboda a Simon Klinga na UPCE
Richard Wágner na UPCE
Café Universitas Přednášky odborníků na aktuální témata
Kořeny nesouhlasu v současné společnosti
Bez koláčů není práce, úvod do makroenomie
Dopad tzv. živočišné výroby na zvířata a svět kolem nás
Pardubické silent disco Outdoorová akce pro každého bez rušení okolí
Naslouchej prostoru - Akustická ekologie od počátků po současnost Přednáška a workshop
JenTakFest vol2 Setkání hudebníků s improvizačním klubovým koncertem pod širým nebem
UPCE-CON pro Japonsko Poznání japonské kultury, ale také prostor pro nadšence a cosplayery

Co měly všechny akce společného?

Konaly se v Pardubicích.
Byly pro všechny, takže zváni byly nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
Pořádali je nadšení vysokoškoláci.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Judistky dvojčata: jako jin a jang

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 17 Mar 2025 07:55:20 +0000

Judistky dvojčata: jako jin a jang Mgr. Pavla Svítková Po, 03/17/2025 - 08:55

Jedna blondýnka, druhá tmavovláska. Jedna klidná, druhá energická. A obě úspěšné české judistky. Nerozlučná dvojčata Julie a Lucie Zárybnické se spolu na závodech ještě neprala. Obě si to ale moc přejí. Zatím je jim souzená spíš spolupráce. A to i při studiu na Fakultě ekonomicko-správní, která jim do budoucna kryje záda.

Byly jste už v Japonsku, kde judo vzniklo?

J: Ano, já jsem měla to štěstí dokonce už dvakrát. Zrovna jsem se odtamtud vrátila. Ségra na svoji šanci zatím čeká…

L. Jezdí se tam na speciální soustředění a dostanou se tam jen ti nejlepší. Jednou nohou už tam skoro jsem (smích).

Julie, setkala jste se tam s opravdovými mistry juda?

J: Naposledy jsme tam měli i trénink a bylo to něco neuvěřitelného. Jejich přístup a absolutní nasazení i v tréninku je až fanatické, zároveň jsou ale velmi zdvořilí a přátelští. V Japonsku je judo zakořeněné a jeho mistři i závodníci mají úplně jiný styl.

Než judisté z jiných zemí?

J: Mezi jednotlivými kontinenty se styl juda opravdu liší. I v samotném Japonsku se judo ještě dělí dál a je rozdílné od dalších asijských zemí.

Pocházejí vaše nejobávanější soupeřky právě z Japonska?

J: Dá se říct, že ano. Když narazíme na někoho z Japonska, víme, že to bude hodně těžký zápas.

L: Mezi silné judistické země patří ale třeba i Ázerbajdžán a Gruzie. A nesmíme zapomenout na Francii.

Judo znamená v překladu jemná cesta, ale jako jemný sport to moc nevypadá…

L: To sice ne, ale judo určitě není tak drsné jako třeba karate. Vůbec nepoužíváme kopy nebo údery. Učí nás spíš využít konkrétní pohyb soupeře, jeho setrvačnost, sílu a dbát na správné načasování.

J: Původní, stará myšlenka juda vlastně spočívala ve znehybnění soupeře, ve znemožnění dalšího boje. Když nasadíme nějakou techniku nebo provedeme konkrétní chvat, v tu chvíli se můžeme rozhodnout, jestli soupeři ublížíme, nebo ne. Je to jako v šachu, kdy přemýšlíte několik tahů dopředu. Chvat může být proveden různou silou, směrem intenzitou, přejít plynule i do jiného chvatu podle toho, co chcete dělat dál. Nebo jak na něj a v jaké fázi reaguje soupeř. V té chvíli začínáme se soupeřem komunikovat prostřednictvím společného boje. Pracujeme s naší myslí, protože v boji je i určitá míra predikce. Tím, že chvaty mají svá pravidla a podobu, můžeme zároveň naopak z pohybu soupeře vytušit, co bude následovat. V tom je pak klíčová naše taktika.

Můžete se na své soupeřky připravit?

J: Na to je důležitá příprava v teoretické rovině. Díváme se na videa ze zápasů a rozebíráme je, abychom přesně věděly, co nás čeká. Nejde se připravovat na všechny soupeřky stejně, každá z nich má svůj styl.

L: Po teoretické přípravě pak zkoušíme nejlepší obranu, útok a jejich různé varianty.

Nedávno se vám oběma dařilo na mistrovství v Praze…

J: To je pravda. Bylo to mistrovství seniorů České republiky a ségra si z něho přivezla stříbrnou medaili a já nakonec bronzovou. Byl to skvělý výsledek, úžasný zážitek pro nás obě a pro ségru ten nejlepší možný návrat.

Návrat? Vás, Lucie, něco na čas vyřadilo ze hry?

L: Ano, zranění. Nejdřív jsem si přetrhala vazy v koleni. Dohromady jsem se dávala skoro osm měsíců a když už jsem pomalu začala trénovat a vypadalo to na návrat, tak jsem se nešťastně řízla nožem do ruky. Dostala se mi do ní infekce a měla jsem štěstí, že jsme dojeli do nemocnice včas, protože jinak by mi lékaři nedokázali ruku zachránit.

J: Ségra byla mimo skoro dva roky a bereme jako zázrak, že se dokázala vrátit. A navíc hned vybojovala stříbrnou medaili na mistrovství. Myslím, že to byl náš dosavadní nejemotivnější zážitek, za který jsme obě hrozně moc vděčné. Chce se nám brečet pokaždé, když si na to vzpomeneme.

Takže medaile na turnajích neberete pokaždé obě?

L: Bohužel ne. Ještě se nám nestalo, aby se nám oběma ve velkém turnaji povedly všechny zápasy a prošly jsme jím hladce. Na to zatím čekáme.

J: Čekáme i na to, kdy se budeme prát spolu. Ještě se nám to nestalo, což je takový malý zázrak. Teď na mistrovství už to málem dopadlo, ale nakonec se to vždycky o jeden zápas nepodařilo. Kdybych bývala vyhrála svoje semifinále v republice, tak bychom spolu do finále šly, což by bylo hrozně krásný. Takhle si na to ještě musíme počkat (smích).

Prožíváte zápasy i jedna za druhou?

J: Jasně, to ani jinak nejde. Lucčin poslední zápas jsem viděla celý. Byla jsem nervózní, můj křik na rozhodčího slyšela celá hala a je to dokonce slyšet i na videu (smích). Také jsem se přistihla, že jdu ramenem do strany, abych ségře do toho pohybu pomohla. V hlavě si promítám, co bych v tu chvíli udělala já sama. Je vtipné, jak to vzájemně prožíváme.

L: Podpora od někoho, kdo vás zná celý život, je neskutečný motor. Já třeba bývám víc nervózní, když se pere ségra, než když se peru já sama (smích).

Musíte před závody také hubnout třeba jako boxeři?

L: To je proces, který k našemu sportu patří. Neshazujeme ale tolik jako jiné závodnice. Jen něco okolo čtyř kilogramů.

Jak to probíhá?

L: Týden před začátkem turnaje se začínáme přepíjet vodou a denně vypijeme pět, šest litrů. Takhle to jde od pátku do pondělí. Další dny se voda začíná stahovat. Na posledních pár dnů máme saunaoblek, ve kterém cvičíme i běháme, abychom toho co nejvíc vypotily. Přepíjení způsobí, že voda mnohem rychleji odchází z těla pryč. Nakonec už máme jen trénink v posilovně a odjíždíme na závody, kde nás nejprve čeká vážení. Po něm následuje rehydratace, doplnění minerálů a živin, což je docela alchymie.

Moc zdravě to nezní…

L: Už jsme si na to zvykly. Je to spíš psychicky náročné. Člověk nemůže moc jíst a soustředí se hlavně na to shazování. Když shazujete hodně, máte po vážení pocit, že už jste vlastně vyhrála, ale celé závody jsou teprve před vámi…

Existuje nějaký limit pro takové shazování kil?

J: Člověk může hubnout, kolik chce, ale je potřeba myslet na to, že druhý den po vážení, než začne turnaj, ho můžou vylosovat na převážení. Při něm můžeme mít navrch pouze pět procent váhy, do které se váží. My se ségrou závodíme v kategorii do 70 kilogramů, což znamená, že druhý den ráno můžeme vážit maximálně 73 a půl kilogramu. Občas se stalo, že někdo zhubnul na závody i 12 kilo. Když se potom dopije, ví, že se do limitu nevejde, ale riskne to. Na převážení se vždycky losuje pět nebo šest lidí z celého turnaje a šance, že to padne zrovna na vás, je malá.

L: Na druhou stranu za jeden večer se toho zpátky zas tolik nabrat nedá, i když voda se do těla doplní velmi rychle. Správný postup je takový, že většinu toho, co tělo za týden shodí, by si mělo zase nabrat zpátky. To se děje z větší části právě tím dopíjením, ale musí to být šetrné a zvolené tak, aby se vhodně doplnila ztracená energie, kterou budete v den závodů potřebovat.

Kolik zápasů během mistrovství či jiných turnajů podstoupíte?

J: V seniorské kategorii nebývají žádné rekordní počty závodníků. Teď nás bylo osm závodnic a do zápasů jsme šly formou pavouka. Já jsem měla dva zápasy a ségra tři. Jindy míváme tabulku a ta obnáší čtyři až pět zápasů za předpokladu, že se člověku daří.

L: Taky se může stát, že člověk vyjede 1100 kilometrů někam ven a po jednom zápase může jet zpátky. Takový už sport ale je.

Jak se sestry, navíc dvojčata, dostanou zrovna k judu?

L: Za to může Juli. Jako dítě vylezla snad na každý strom a taťka se bál, že si při pádu ublíží. Našel pro ni judo, aby se naučila správně padat. V tom dětském věku je to navíc skvělá příprava pro všeobecnou sportovní zdatnost. A já jsem se s ní tak trošku „svezla“, protože je jednodušší vyzvedávat děti na jednom kroužku (smích).

Zalíbilo se vám judo hned?

L: Já jsem judo na začátku vůbec nechtěla dělat. Pamatuju si, že jsem to dokonce obrečela… Zlom přišel asi po roce trénování, kdy se mi konečně začalo dařit a zažila jsem první úspěchy a konečně jsem si užívala krásu tohoto sportu. Dneska jsem hrozně ráda, že jsem u toho vydržela.

J: Mě judo bavilo hned. Já se se všemi kamarády ráda prala a šla jsem do toho naplno (smích). Vždycky jsem byla hodně živá, taková holka s nekonečnou energií, kterou jsem ségru spíš válcovala…

Mně se ale zdá, že se úžasně doplňujete.

J: To je pravda. Vždycky jsme s rodiči vtipkovali o tom, že některé vlastnosti jako třeba koncentrace a schopnost se plně soustředit v zápase mi chybí, ale ségra je ovládá skvěle. Je oproti mně takový kliďas. Vždycky byla spíš introvert, zato já jsem typický extrovert.

Čím si vás judo tak omotalo okolo prstu?

L: Judo není jenom sport. V souvislosti s tím často slýcháme větu: Judo more than sport. A přesně to ho vystihuje. Člověk musí ctít a respektovat i morální kodex judisty, ve kterém jsou zahrnuty hodnoty jako respekt, odvaha, přátelství, sebeovládání a další. Je to vlastně taková životní filozofie.

J: Hodně s ní souzníme, promítáme si ji i do běžného života. Myslím, že právě tenhle přístup pomohl ségře se k judu vrátit a nevzdat se.

Žije judem celá vaše rodina?

J: Rozhodně. Už když jsme s ním začaly, naši rodiče si udělali trenérské zkoušky. Když nezávodíme ani nás nereprezentuje žádný český závodník, díváme se s mamkou na všechny zápasy velkých soutěží, jako jsou grandslamy, grand prix a mistrovství světa. Rodiče jsou naše velká opora, moc nám fandí a všechny nás judo neuvěřitelně baví.

A co bude, až judo nebudete moct dělat?

L: Judo se dá dělat, dokud člověku drží zdraví, což je docela náročné. Hranice bývá většinou okolo 30 let, ale je to individuální.

J: I proto rodiče chtěli, abychom šli studovat vysokou školu a měli do budoucna nějakou jistotu. Sami studovali až při nás a zaměstnání, takže moc dobře vědí, co to obnáší. Jsme rády, že jsme našly školu, která nám umožní věnovat se sportu vrcholově.

Co rády děláte, když nemusíte na trénink, na zápas ani do školy?

L: Mám dost věcí, které mě baví – třeba biologie člověka nebo jazyky – jen na to přes rok nemám vůbec čas. Jistí to prázdniny a někdy Vánoce.

J: Snažíme se odpočívat a rády spíme (smích). Je to někdy náročné, ale máme to zkrátka rády.

Nelezete si někdy na nervy?

Obě současně: Jo, pořád (smích).

L: Ale dvojčata to mají prostě jinak...

Judistky Julie a Lucie Zárybnické studují na Fakultě ekonomicko-správní obor Ekonomika a management sportovních organizací. Mají individuální studijní plán. V kampusu se na ně ale dá narazit. Vždycky je potkáte spolu. Jedna bez druhé nedá ani ránu. Judu se věnují od svých pěti let, momentálně je trénuje bývalý olympionik Pavel Petřikov ml. a jednou by si chtěly založit vlastní klub.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Každý hlas se počítá

Mgr. Pavla Svítková — Mon, 24 Feb 2025 12:00:36 +0000

Každý hlas se počítá Mgr. Pavla Svítková Po, 02/24/2025 - 13:00

Zdravotní sestra Kristýna Roland má za sebou 10 let praxe. Prošla ale už i vyhořením. Svou práci má ráda, a tak studentka Fakulty zdravotnických studií vytáhla do boje za mladé zdravotní sestry a lepší pracovní prostředí. Chce prosadit potřebné změny, aby si ti, kdo do zdravotnictví přijdou, nemuseli projít tím samým, a hlavně neodcházeli předčasně.

O kariéře zdravotní sestry nikdy nesnila, vydat se touto cestou Kristýně Roland tak nějak vyplynulo. „Chtěla jsem dělat grafický design, ale doma mi to nepovolili, prý by mě to neuživilo…,“ začíná se smíchem svoje vyprávění studentka. „Už na základní škole jsem ale chodila pomáhat do Červeného kříže a byla jsem v Hlídce mladých zdravotníků, dokonce jsem v soutěžích reprezentovala Moravskoslezský kraj,“ pokračuje Kristýna, mezi jejíž silné stránky vždycky patřila empatie a pomoc druhým. A tak se rozhodla jít na sestřičku. Svou povahou se na tuto práci skvěle hodí.

Špatný začátek

Nechce se proto ani věřit, že tahle energická, někdy nekompromisní, mladá žena po pár letech v praxi uvažovala, že s prací sekne. „Začátky nebyly jednoduché. Místo toho, abych se učila svoji práci od zkušenějších, stála jsem v rohu nebo dělala sanitářskou práci,“ vzpomíná zdravotní sestřička. I když měla kompetence k jiným úkolům, kolegyně ji k nim moc nepouštěly. „Po pár letech jsem se dokonce setkala se šikanou. Dost jsem se s tím prala, až to došlo k mému vyhoření,“ vypráví Kristýna. Problému se ale postavila a dokázala za sebe bojovat. Pracovní pauzu si dát nemohla, od 15 let se stará sama o sebe a život v Praze by neutáhla.

„Našla jsem si psychoterapeuta a společně jsme začali problém řešit. Chodím k němu dodnes a je to to nejlepší, co jsem mohla udělat,“ pochvaluje si. Vše překonat jí pomohla i změna místa. Oddělení kardiologie, kde se setkávala s náročnými situacemi a byla často v kontaktu se smrtí, vyměnila za kardiochirurgii. „Mám pocit, že tam lidé dostávají skutečnou šanci na nový život, což mě motivuje a naplňuje,“ říká s nadšením.

Vzhůru do boje

Teď usiluje o lepší pracovní podmínky v nemocnicích a bojuje za sestry samotné, především ty mladé. Věří, že právě ony dokážou věci měnit. „Když něco neuděláme, hrozí, že se naše zdravotnictví zhroutí. Je smutné, že se o náš resort nikdo moc nestará. Potýkáme se s nedostatkem personálu a na odděleních zažíváme poměrně velkou zátěž,“ posteskla si studentka.

Impuls k aktivitě přitom Kristýna dostala na Fakultě zdravotnických studií při hodině ošetřovatelství. Mladá sestřička se vloni vrátila do školy, aby si doplnila vzdělání. „Paní doktorka Eva Hlaváčková nám povídala o profesní organizaci zdravotních sester – o České asociaci sester – a ptala se nás, jak vnímáme situaci mezi sestrami v ČR. Tehdy zažehla velmi zajímavou debatu, během které mě napadlo, že oproti lékařům nám sestrám chybí silná organizace, která by nás v důležitých otázkách zastupovala,“ popisuje.

Čím víc sester, tím líp

Její myšlenku podpořila i tehdy probíhající stávka lékařů bojujících proti přesčasům. Kristýnu zaujalo především to, jak byli jednotní. „Taková jednota mezi sestrami schází,“ říká. Z celkových 80 tisíc zdravotních sester sdružuje Česká asociace sester pouze necelé tři tisíce. „Myslím si, že kdybychom jako sestry měly větší zastoupení a byly jednotné, můžeme práva a podmínky upravit tak, aby naše pracovní prostředí bylo příjemnější. Teď je plné frustrace, přepracování, fyzické a psychické zátěže, demotivace k práci a některé situace se přehoupnou až do šikany,“ popisuje Kristýna, která sepsala dopis samotné prezidentce asociace. Dostalo se jí podpory a začala jednat. Při asociaci založila Sekci mladých sester a chce, aby se staly její nejpočetnější skupinou. „Jedině tak získáme ten potřebný hlas a budeme moci konečně vyjednávat,“ vysvětluje odhodlaně.

Jasné cíle

Cíle Sekce mladých sester jsou jasné. Požadují zřídit profesní komoru pro zdravotní sestry, která by hájila jejich zájmy, dohlížela na jejich odbornost a angažovala se při tvorbě zákonů. Chtějí zvýšit povědomí o supervizi a prosadit psychologickou podporu. Sama Kristýna si tím prošla a ví, jak je to důležité a bohužel i opomíjené. „Mnozí si ani neuvědomují, jak moc jsou sestry vyřízené. Z nedostatku personálu vzniká velká pracovní zátěž. Sestry se ocitají pod vysokým tlakem, jsou podrážděné a frustrované. Ovlivňuje to pracovní morálku, vztahy v kolektivu a ztěžuje práci samotnou i spolupráci mezi sestrami. Tlak může také vytvářet pocit, že se sestry navzájem nepodporují, místo toho, aby společně hledaly řešení těchto problémů,“ dodává Kristýna.

Je také potřeba zefektivnit systém práce určením kompetencí. „Legislativně jsou sice nastavené, ale všichni děláme všechno. Často máme i práci za lékaře, a ještě se nám další bude přidávat,“ popisuje neutěšený stav ve zdravotnictví mladá sestra. Navíc problémy se mnohdy probírají jen na sesterně, kde také zůstanou. „My je chceme vytáhnout výš, aby bylo vidět, v čem kolikrát pracujeme,“ říká ambiciózně Kristýna.

Síla hlasu

Všechny síly teď soustředí na budování početné základny „své“ sekce. Se dvěma kolegy – zdravotními bratry Jakubem Lhotským, Dis., a Mgr. Jakubem Lederem, MBA, MSc., organizuje přednášky na vysokých i středních školách, chodí na semináře, kde sekci představují a snaží se o ni vzbudit zájem. V jejich úsilí je může podpořit kdokoliv, kdo to cítí stejně, a tak mezi podporovateli mají i mnoho zástupců starší generace, přestože je sekce omezena věkem. Některé sestry se však proti sekci ohrazují. „Důvodem bývá nedůvěra v Českou asociaci sester, kterou mnozí vnímají jako nedostatečně silného zastánce potřeb sester. Ani ve mně nebudila takový pocit, navíc v ní chybí mladé sestry, jejich pohled i energie. Místo toho, abychom byly proti sobě, musíme se naopak spojit a začít důvěřovat. Jedině tak vznikne jednotná komunita, opravdu silná iniciativa,“ dodává Kristýna a přiznává, že oslovit větší počet sester je docela náročné.

Velké podpory se jim na druhou stranu dostává od lékařů. „Nečekala jsem, že je to bude tolik zajímat. Je vidět, že jsme tým. Lékaři si uvědomují, že když nás nebudou mít, tak jsme všichni nahraní,“ utvrzuje se Kristýna v tom, co dělá. Zastavit se nenechá nikým a ničím. Svou práci má ráda a věří, že něco opravdu změní. „Když se pro něco nadchnu, jdu za tím. Chci něco dokázat a cítím, že naše snaha dopadne dobře. Spokojená sestra, to je spokojený pacient a o to jde především. Naštěstí mám okolo sebe skvělé lidi, kteří mi s touto změnou pomohou,“ uzavírá Kristýna Roland.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Pavla Ribárová

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Zapojte se do největší vysokoškolské soutěže v ČR zaměřené na firemní kulturu!

Jana Janková — Tue, 18 Feb 2025 11:38:16 +0000

Zapojte se do největší vysokoškolské soutěže v ČR zaměřené na firemní kulturu! Jana Janková Út, 02/18/2025 - 12:38

Pojďte si vyzkoušet a zažít, jak se vytváří firemní kultura a budování brandu v praxi. Univerzita Pardubice se ve spolupráci s Asociací korporátních ombudsmanů a dalších vysokých škol zapojila do jedinečné soutěže pro studující:

Company Culture Competition 2025

O co jde?

Máte chuť pracovat na reálných případech, získat cenné zkušenosti, a k tomu vyhrát hodnotné ceny nebo stáž v prestižních firmách? Pak je to příležitost právě pro vás!
Soutěž propojuje teorii s praxí a umožňuje řešit reálné případové studie firem jako Filipa a.s., Sazka a.s., Philip Morris ČR a OKsystem a.s.. Během tří měsíců budete pracovat v týmech na inovativních řešeních a nejlepší týmy dostanou možnost prezentovat své návrhy před odbornou komisí.

Co můžete získat?

Možnost pracovat na reálných výzvách firem.
Příležitost vyhrát hodnotné ceny.
Nabídku stáže nebo zajímavé kontakty pro kariérní růst.
Možnost porovnat své schopnosti se studujícími z více než 20 vysokých škol v ČR.

Jak se přihlásit?
Podrobnosti o soutěži najdete na:
Web soutěže
Článek o soutěži

Slavnostní zakončení soutěže se uskuteční 16. června 2025!

Nezmeškejte šanci získat cenné zkušenosti a rozšířit své profesní obzory. Přihlaste se ještě dnes!

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

false

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Soubory veřejné

Leták s informacemi (949.68 KB)

Pracoviště zodpovědné osoby

Oddělení HR Award

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Terapie golfem: rozhovor se studentem Lukášem Šnoblem

Mgr. Pavla Svítková — Tue, 04 Feb 2025 13:33:07 +0000

Terapie golfem: rozhovor se studentem Lukášem Šnoblem Mgr. Pavla Svítková Út, 02/04/2025 - 14:33

Jako malý chlapec se musel vypořádat s mozkovou obrnou a později i s psychickým handicapem. Mohl se před světem schovat za počítač, nebo začít bojovat s osudem. A tak se bil. Dneska stojí student Fakulty filozofické Lukáš Šnobl na golfovém hřišti a jeho handicap ho rozhodně neomezuje. Loňská světová jednička naopak dokazuje, že v plnění snu není překážkou.

Jsem na golf dobře oblečená? Vím, že to má svá pravidla…

Říká se tomu golfová etiketa. Specifické normy chování i oblékání jsou v golfu historicky velmi silně zakořeněné. Nejsou povoleny například modré džíny, sportovní trička bez límečku a u žen třeba tílka s úzkými ramínky. Džíny sice nemáte, ale mikina s tkaničkami vhodná není. Vestu byste měla mít sportovnější a chybí vám i golfové boty (smích).

Bez nich na hřiště nemůžu?

Můžete, ale pro hru je lepší mít boty se speciální podrážkou, která při hře nepodkluzuje a umožní hráči opřít se do rány přesně, jak potřebuje.

Jsme na golfovém hřišti nedaleko Pardubic. Tady trénujete?

Ano, tady bývám hodně často. Mám to při cestě z Hradce do Pardubic, kam chodím do školy. Je to standardní golfové hřiště s 18 jamkami a patří mezi nejnáročnější golfová hřiště v České republice. Existují ale i menší hřiště, která mívají pouze devět jamek a ty se pak chodí dvakrát. Během hry tak nachodíme třeba i deset kilometrů.

To už je menší túra. Jak to zvládáte?

Dneska už dobře. Ze začátku to pro mě bylo hodně náročné a byl jsem velmi vyčerpaný. Při odpalu člověk zapojuje mnoho svalů, soustředí se na konkrétní pohyb, sílu odpalu a když k tomu přičtete to chození, je to dost namáhavé. Při turnajích EDGA a CZDGA využívám k pohybu po hřišti takové to malé vozítko – buginu.

Vy totiž nejste běžný golfista…

To nejsem. Oproti zdravým golfistům mám totiž dva handicapy.

Jak to myslíte?

Všichni golfisté mají handicap golfový. Konkrétní číselná hodnota handicapu vyjadřuje schopnosti každého golfového hráče. Čím je handicap nižší, tím lépe. Jeho maximální hodnota je 54, tu mívají začátečníci, a minimální prakticky neexistuje. U nejlepších amatérských hráčů světa se pohybuje okolo + 4, u profesionálů se neuvádí. Tiger Woods v době své největší slávy měl teoretický handicap + 8. Můj je momentálně 9,6.

A vy k tomu máte ještě zdravotní handicap…

Narodil jsem se předčasně a postihla mě dětská mozková obrna, kvůli které mám ochrnutou pravou polovinu těla. V dětství mi psycholožka ještě diagnostikovala Aspergerův syndrom, kvůli kterému mívám potíže v komunikaci i běžném sociálním chování.

Na první pohled ale váš handicap není vůbec vidět.

Tomu pomohl právě golf, který mě neuvěřitelně posunul po všech stránkách. Svaly získaly na síle a částečně jsem rozpohyboval ruku i nohu. Teď jsem dokonce schopný odchodit celý turnaj po svých a po jeho skončení bych klidně pokračoval dál (smích). A zlepšil jsem se i v komunikaci s lidmi, nemám z nich už takový strach a už dokážu některým také důvěřovat.

Kdo je váš vzor?

Když se kouknete na můj vozík, je to jasné (smích). Samozřejmě Tiger Woods. Z handicapovaných golfistů je to Manuel De Los Santos z Dominikánské republiky, který v 18 letech přišel o nohu a chodí o berlích. S přehledem zvládne s jednou nohou ujít 18 jamek. Párkrát jsem se s ním setkal, společně jsme trénovali a popovídali si.

Míváte nějakou taktiku?

Vždycky studuju plánek jamky, abych viděl vzdálenosti překážek a mohl s tím při odpalu počítat. Podle toho odvíjím ránu, abych si přihrál na určitou vzdálenost.

Jaká překážka je pro vás nejhorší?

Magnetem pro míčky je vždycky voda. Ale pro mě je nejhorší písek, protože v něm kvůli pravé noze hůř držím stabilitu. Když se mám otočit, tak mi noha většinou ujede dozadu a potom to netrefím tak, jak bych chtěl.

Zohledňujete při odpalu i okolní podmínky?

Jasně, hodně záleží, jestli a jak moc fouká vítr, jaká je vlhkost vzduchu, jestli je teplo atd. Podle toho pak vybírám i konkrétní hůl.

Proto jich máte v bagu tolik?

Každá z nich se hodí pro jiný odpal. Podle pravidel jich můžu mít maximálně až 14. Máme čtyři takové hlavní typy holí. Dřeva (woods) se používají na delší odpaly, železa (irons) slouží naopak pro ty kratší, wedge jsou určeny pro hru do 100 metrů od jamky a z horších pozic, jako je hra z písku nebo vysoké trávy, a pomocí putterů (putters) doklepáváme míček do jamky. Nemůžu proto sáhnout po jakékoliv holi, musím její výběr dobře promyslet.

Vybrat správný míček je také taková věda?

Míčky jsou jen dvojí – pro hru a tréninkové. Je přesně daná jejich hmotnost i průměr. Na povrchu každého golfového míčku je okolo 400 důlků – dimplů, které zlepšují aerodynamiku letu. Takto tvarovaný míček má oproti tomu hladkému až dvojnásobný dolet.

Můžete se na soupeře nějak připravit?

Soupeři se úplně přečíst nedají. Před turnajem se většinou dívám na seznam přihlášených. Podle jejich golfového handicapu si udělám představu, jak na tom výkonnostně jsou, můžu předvídat, s kým asi turnaj půjdu.

Proč jsme dneska na hřišti úplně sami?

Pomalu končí sezona a venku už se skoro nehraje. Přes zimu golfisté většinou trénují uvnitř na speciálním trenažeru, který snímá dráhu hole, rychlost míčku, kudy vedu švih a jak švihnu. Trochu ohřát se dá ještě na pár turnajích v zahraničí.

Chystáte se někam?

V druhé polovině ledna se hrají v Portugalsku dva mezinárodní turnaje a aspoň na jednom bych si rád zahrál. Ve škole budu mít zrovna zkouškové období, takže by to šlo zvládnout.

Jaké golfové úspěchy máte na svém kontě?

Když začínal semestr, byl jsem v Německu na mistrovství Evropy, kde jsem se umístil na čtvrtém místě, i to je ale super výsledek. Vloni jsem byl v Praze stříbrný na turnaji Czech Disabled golf Masters a vícemistr ČR na turnaji Czech Disabled golf Open, kde jsem byl letos v kategorii Mistr ČR až třetí. Dlouho jsem byl světová jednička v žebříčku EDGA v kategorii Nett, tedy s vyrovnáním handicapu. Nikdo z juniorů u nás nic podobného nedokázal. Teď se držím v celosvětovém žebříčku na 30. místě, v juniorské kategorii na čtvrtém.

Jaká byla vaše cesta ke golfu?

Když řeknu trnitá, tak je to asi málo výstižné. Začátky byly šíleně těžké. Teď už se tomu směju. Musím ale říct, že sám jsem si golf nevybral, ani by mě to nenapadlo. To golf si vybral mě.

Jak to?

Snažili jsme se s mamkou najít pro mě nějaký sport, abych pořád neseděl u počítače. U nás v Polici nad Metují ale u všech sportů vyžadovali ten nejlepší výkon nebo preferovali v uvozovkách zdravého člověka, a já jsem v té době ani jedno nesplňoval. Až na nás jednou na internetu vyskočila pozvánka: Pojďte hrát golf pod broumovskými stěnami. Mamku to hned zaujalo a druhý den navíc potkala kamaráda, který shodou okolností golf trénuje. Řekl jí, ať určitě přijdeme podívat.

A tak jste přišli…

Jasně. Hned mi ukázali golfové hřiště, vysvětlili, co a jak, dali mi do ruky hůl a můj první míček a řekli: „Hraj!“ Jakákoliv fyzická aktivita pro mě byla tehdy hodně náročná, i přesto to ale byla obrovská zábava. Snažil jsem se stůj co stůj trefit holí tu zatraceně mrňavou kuličku (smích).

Kdy jste začal brát golf opravdu vážně?

Od té první rány. Hodně tomu pomohlo i to, jak mě v klubu Grosshof Broumov mezi sebe okamžitě přijali. Majitelé, trenér, děti i další členové klubu byli taková velká rodina, dokázali poradit, podpořit a radovat se s hráčem. Na to jsem do té doby nebyl vůbec zvyklý. Už na základní škole jsem býval z kolektivu spíš vyloučený, moc mě kvůli mému handicapu nebrali a nikdo se se mnou nebavil…

Máte pořád ten svůj první míček?

Jojo, mám ho, ale je doma někde zahrabaný.

Kolik odpalů máte od té doby za sebou?

Tak milion (smích). Co jsem dostal hůl do ruky, trénuju, jak se naskytne příležitost, a vidím, že se postupně zlepšuju. Ze začátku jsem byl rád, že vůbec trefím míček. Když dneska neletí tam, kam chci, nejsem vůbec spokojený.

Býváte naštvaný?

Když je to rána, kterou chci opravdu trefit a dávám si na ní záležet, tak jo. Měl jsem dokonce období, kdy hole lítaly všemi směry a hodně jsem se vztekal. Teď už se snažím držet (smích).

Kdo je vaším největším fanouškem?

Určitě moje mamka. Bez ní bych nemohl hrát ani studovat na univerzitě.

Co studujete?

Studuju filozofii a religionistiku na Fakultě filozofické. K tomuto oboru mě přivedl můj asistent na střední škole grafiky. Je silně věřící a vždycky jsme diskutovali o různých tématech, probírali nejrůznější situace v životě nebo náboženské obrazy. Začal jsem víc přemýšlet o tom, proč se dějí věci tak, jak se dějí, a co nás to má třeba naučit, co si z toho máme vzít.

Pomohlo vám to lépe pochopit i váš životní osud a vyrovnat se s ním?

Samozřejmě, v úžasné partě handicapovaných sportovců jeden žasne, s čím vším se může člověk vyrovnat, jak golf dokáže „léčit“ nejen tělo, ale i duši. Golf je jediný sport, kdy může hrát za stejných podmínek profesionál s amatérem, dítě s dospělým, zdravý s handicapovaným, bez rozdílu pohlaví a vyznání víry. V lese na procházce byste mě nepotkali, ale na hřiště jdu každou volnou chvilku.

Čím je pro vás golf?

Golf je pro mě droga a já jsem na ní závislý. Tuhle parafrázi citátu používám rád. Je od Jamese Hunta a moc se mi to přirovnání líbí. Je hodně výstižné, protože od jakékoliv závislosti se člověk těžko odpoutává. S golfem je to stejné, koho chytí, toho už prostě nepustí.

Jste na sebe pyšný za to, co jste dokázal?

Vlastně jo. Vůbec jsem si nemyslel, že u golfu tak dlouho vydržím. Dostal jsem se úplně jinam, než kdybych doma seděl za počítačem. Někdy mám pocit, že se mi to vše, co dělám nebo kde jsem byl, jenom zdá, to bych bez golfu nedokázal.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Zodpovědná osoba

Mgr. Zuzana Paulusová

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Fotogalerie: Vánoce na UPCE 2024

Mgr. Pavla Svítková — Wed, 04 Dec 2024 09:27:42 +0000

Fotogalerie: Vánoce na UPCE 2024 Mgr. Pavla Svítková St, 12/04/2024 - 10:27

V kampusu Univerzity Pardubice v úterý zavládl pohodový předvánoční vibe. Studenti i zaměstnanci se zahřáli na těle i duši charitativním svařákem a jablečným moštem. Výtěžek ve výši 25 639 Kč pomůže rozvoji Dětského centra Veská. Nechybělo psaní dopisu ježíškovi, nahlédnutí do budoucnosti, kouzlení s baňkami FChT, vánoční dopravní kvíz, univerzitní merch a zábava se sportovními kluby. Každý si mohl odnést fotku z fotokoutku Studentské rady UPCE.

Radost studentům udělaly drobné dárky od univerzity. Hitem se stalo vánoční karaoke, kde se návštěvníci odvážili vzít mikrofon do ruky a zazářili jako hvězdy. Každý zpěvák si odnesl zaslouženou odměnu.

Děkujeme všem, kdo přišli a přispěli ke skvělému podvečeru!

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Variabilní obsah

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Jako hrdinka detektivky

Ing. Lenka Krejčíková — Fri, 04 Oct 2024 13:05:20 +0000

Jako hrdinka detektivky Ing. Lenka Kre… Pá, 10/04/2024 - 15:05

Od malička chtěla být detektivem nebo pracovat v laboratoři. Obojí se studentce Fakulty restaurování Markétě Svobodové splnilo, když si k ní našel cestu jeden dávno zapomenutý, tajemný obraz. Měla ho „jen“ restaurovat. Přitom se jí ale podařilo vrátit mladé dívce z obrazu nejen původní krásu, ale i její jméno.

O obrazu toho Markéta Svobodová na začátku moc nevěděla. Jen to, že pochází z druhé poloviny 19. století a jeho autor není známý. Dlouhá léta se dílo ukrývalo v archivu v Olomouci pod silným nánosem nečistot a prachového depozitu. Vlivem vlhkosti a nesprávným uložením v minulosti hodně utrpěl. „Byl poměrně dost poničený. Patrně stál i nějakou dobu ve vodě a odnesly to všechny použité materiály, včetně krásného ozdobného rámu i textilií s malbou, na které byly velké ztráty barevné vrstvy, a podložek,“ popisuje studentka neutěšený stav obrazu, když se jí dostal do rukou. „Navíc na dílo někdo něco upustil, což v něm zanechalo díry a několik dlouhých trhlin,“ dodává. Přesto se do obrazu absolutně zamilovala. „Dívka na obraze je nádherná. Její tajemný pohled se do mě okamžitě vryl a jako by mi něco říkal...,“ vzpomíná. Ve společnosti obrazu, jak sama říká, strávila hodně brzkých rán a dlouhých večerů. Na začátku ji přitom ani nenapadlo, kam až ji neznámá dívka zavede.

Kdy jste obraz viděla naposledy?

Asi tři dny před koncem výstavy, která nakonec k příběhu obrazu vznikla. Měli jsme k ní v muzeu v Olomouci i komentované prohlídky. Prováděla jsem zájemce výstavou a vyprávěla jim náš příběh.

Stýská se vám po něm?

Strávila jsem s ním spoustu času, takže trochu ano. Byla to krásná práce, na kterou nikdy nezapomenu. Měla jsem po všech stránkách štěstí, že se dostal do rukou zrovna mně.

Jak si k vám obraz našel cestu?

Jeho restaurování bylo předmětem mé bakalářské práce. Vedoucí měl pro mě a moji spolužačku připravené dva obrazy. Obě jsme samozřejmě chtěly tento! A aby to bylo fér, shodly jsme se, že o něj budeme losovat (smích). Nejprve jsme si „střihly“ kámen, nůžky, papír o to, kdo začne. A já jsem to vyhrála na celé čáře. Jednak jsem prohrála „stříhání“, a moje spolužačka si vylosovala druhý obraz.

Víte, že?

Příběh obrazu byl natolik pozoruhodný, že k němu vznikla také výstava s názvem Sestra. K vidění byla ve Vlastivědném muzeu Olomouc. Měla velký úspěch a není proto vyloučeno, že poputuje dál. Přiblížila zájemcům nejen náročnou restaurátorskou práci, ale především až téměř detektivní rozkrývání příběhu, které studentku dovedlo až k odhalení identity dívky na obraze a rozklíčování kontextu celé rodiny. „Že jsem se na tom všem mohla podílet, je neuvěřitelná zkušenost a zážitek opravdu na celý život,“ říká studentka Markéta Svobodová. Momentálně studuje druhý ročník magisterského studia na Fakultě restaurování v Litomyšli. Kromě toho vyučuje na Základní umělecké škole a věnuje se i vlastní tvorbě.

Jak to celé začalo?

Když se ke mně obraz dostal, byl opravdu v havarijním stavu. Věděla jsem, že jeho restaurování bude poměrně náročné. Nejdříve jsem z obrazu odebrala stěry na mikrobiologickou analýzu, abych zjistila, jestli náhodou není něčím napadený. Pod vrstvou prachu a různých nečistot se mohlo ukrývat ledasco. Žádné plísně se ale naštěstí nepotvrdily.

Co následovalo?

Důkladná fotografická dokumentace, která je běžnou součástí průzkumu a může nám o díle mnoho prozradit. Používáme k tomu zobrazovací metody, které využívají viditelná spektra. Dílo se nejprve nafotí v denním světle, v ultrafialovém záření, a nakonec ještě za pomoci infračerveného záření. Posledním krokem je průzkum pomocí rentgenu.

Co vám tento průzkum prozradil?

Toto je průzkum neinvazivní a pomohl mi zjistit bližší informace o díle, použitých materiálech i jejich struktuře. Prozradil také to, že autor použil barvy s příměsí kovu. Když pigment obsahuje látku na bázi těžkých kovů, strašně to září. Když jsem na fotce z rentgenu viděla všechny běloby velmi zářit, bylo mi jasné, že autor použil nějakou olovnatou bělobu. Vedle toho se provádí ještě invazivní průzkum, při kterém se odebírají vzorky, a ten mi zase prozradil víc o použitých pojivech, pigmentech, a hlavně jednotlivých vrstvách malby.

Proč musíte toto vše udělat?

Abych získala co nejvíc informací. Na jejich základě jsem si sestavila kompletní restaurátorský záměr. Obraz byl totiž i z tohoto pohledu velmi zajímavý.

Překvapila vás nějaká informace z tohoto průzkumu?

Největší šok jsem měla už při práci s ultrafialovým zářením, protože se najednou z rubové strany objevil text. Byl částečně viditelný i na denním světle, ale nedal se přečíst. Trochu jsem si s ním graficky pohrála a najednou jsem před sebou měla jasný text v němčině.

Co tam bylo napsáno?

„Pauline Keszler v Lošticích na Moravě narozená, sestra malíře historických maleb Jos. Keszlera ve Vídni, malované v Lošticích 1850...“

To pro vás byla velká indicie...

Obrovská. Běhala jsem tehdy po fakultě a všem to nadšeně říkala (smích). Byl to hlavně impuls pátrat dál, co to bylo za malíře. Hledala jsem různé zdroje, ale v literatuře se o něm moc nepíše. Až jsem narazila na jednu publikaci, která je přímo o něm. Napsal ji rakouský kněz Hans Klinger, který se zamiloval do práce Josefa Kesslera.

Kam vás posunuly informace v knížce?

Detailně v ní popsal jeho život a já tím pádem zjistila, že malíř Josef Kessler měl pět bratrů. Ale na obraze byla prokazatelně namalována žena. Každopádně o sestře nebyla v knize ani zmínka. To mě zmátlo, a tak jsem přemýšlela, jestli jsme v překladu neudělali náhodou chybu.

A udělali?

Ukázalo se, že ne. Stále to však nesedělo, tak jsem začala pátrat v matrikách z 19. století. Konkrétně z Loštic, kde se malíř narodil. Hledala jsem, jestli se do malířovy rodiny narodila i dcera. Bylo to náročné, protože text je psaný kurzívou, navíc v němčině. Četla jsem to pořád dokola, všechny řádky už mi splývaly. Pořád jsem nacházela zmínky jen o bratrech. A najednou to tam bylo. Vidím to stále před sebou (smích).

Našla jste ztracenou sestru!

Bylo 2:37 ráno, když jsem tam uviděla jméno Pauline Kessler. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Byla jsem unavená, tak jsem to zavřela. Když jsem se ráno znovu podívala, pořád to tam bylo napsané (smích).

Jaký to byl pocit?

Měla jsem velkou radost a zároveň to pro mě byl šok. Z hlediska obrazu to znamenalo velký posun. Vlastně se mi podařilo vyvrátit něco, co je napsané v knížce. Zjistit, že kromě pěti bratrů má malíř ještě sestru, o níž se nikde nepsalo, bylo neuvěřitelné.

Nešlo kvůli tomuto pátrání restaurování tak trochu stranou?

To jsem si nemohla dovolit. Restaurování obrazu bylo mojí bakalářskou prací a musela jsem obojí dokončit v termínu (smích). Dalšímu pátrání jsem se věnovala až později.

Co vás na restaurování obrazu bavilo?

Od začátku jsem dílo chtěla restaurovat jako celek, i když jeho součástí byl například ozdobný zlacený rám, který nebyl úplně typickou náplní mého bakalářského studia. Na druhou stranu to pro mě byla výzva a současně příležitost naučit se spoustu nových kroků. Když jsem obraz očistila od největšího prachového depozitu a dalších nečistot, vyndala jsem ho z ozdobného rámu a sundala i vypínací rám, abych se dostala k jednotlivým vrstvám. Přitom jsem zjistila, že centrální výjev obrazu je namalován na papíře, ale okolo a vespod byly textilní doplňky. Celé to ještě bylo podlepené textilií.

Jaké úkony jste prováděla?

Chtěla jsem zachránit co nejvíce fragmentů a tomu jsem celou práci přizpůsobila. Bylo nutné vyrovnat nerovnosti na celé ploše, narovnat okraje. Papírovou podložku jsem podlepila japonským papírem, a tak jsem vyspravila všechny otvory a trhliny. Po celkovém vyspravení a podlepení novým plátnem přišla na řadu barevná vrstva. Nejdříve jsem prováděla zkoušky rozpustnosti původního laku, který jsem následně začala ztenčovat. Najednou se mi ukázaly naprosto nádherné, živé barvy. Lak totiž časem žloutne a tmavne, takže bez něj najednou všechno krásně vystoupilo. Malba byla překrásná. Nakonec jsem použila scelující napodobivou retuš a mohla jsem to celé zase složit dohromady.

Co je při restaurování takového díla obzvlášť důležité?

Restaurovat ho tak, aby to originálu vůbec neublížilo. Všechny restaurátorské práce, které jsem na díle provedla, musejí být esteticky přijatelné. Zásahy musejí být navíc co nejvíc reverzibilní. To znamená, že kdyby se někdo rozhodl, že to, co jsem dělala, je hrozné, dokáže to zase odstranit.

Kdy jste zjistila, že by se obraz mohl dostat na výstavu?

Už v průběhu restaurování, jak jsem postupně odhalovala identitu namalované dívky, se objevovaly různé pohnutky, že by k obrazu mohla vzniknout výstava. O to zodpovědněji to bylo třeba celé udělat. K dílu jsem mohla přistoupit jenom konzervativně, ale z hlediska budoucího vystavování obrazu bylo důležité dílu navrátit estetickou hodnotu. Také to byla skvělá příležitost provést komplexnější restaurování, které následně bylo možné na výstavě prezentovat.

Takže jste nakonec dohledala i celou historii obrazu?

Tím, že jsem zjistila, kdo na obrazu je, začala se o pátrání zajímat i kurátorka výstavy Michaela Čadilová. Tu další pátrání nadchlo stejně jako mě, a tak jsme následné dohledávání historie prováděly spolu. Zajímalo nás, kam až dojdeme.

Co jste tedy zjistily?

Zjistily jsme, že malíř Josef Kessler neměl děti, ale jeho bratři ano. Šly jsme proto po této větvi a našly jsme dvě rodiny. Měly u sebe další malířovy obrazy, které jsme chtěly vidět.

Navštívily jste je?

Za jednou rodinou jsme se vypravily přímo do Loštic. Řekli nám spoustu důležitých informací. Velmi nám pomohli. Právě za nimi byl už dříve i Hans Klinger kvůli své publikaci o malířovi.

Druhá rodina poskytla také střípek do skládačky?

U ní byl pro změnu obraz, který nás extrémně zajímal. V Klingerově publikaci byla totiž otištěna černobílá fotografie obrazu dívky. Podle hlavních rysů jsme uvažovaly o tom, že by to mohla být „naše“ Pauline, jen o něco starší.

Potvrdilo se to naživo?

Hned, jak jsme obraz viděly, říkaly jsme si, že to není možné. Vzájemná podoba dívek byla až zarážející. Při důkladnějším ohledání obrazu jsem zjistila, že je tam opět jako autor uvedený Josef Kessler a k tomu rok 1860. Obraz tedy namaloval deset let po tom „našem“. Obě fotografie jsem ještě překryla na počítači. Vzájemným prolínáním se potvrdilo, že na obou obrazech je opravdu „naše“ Pauline Kessler. Byly tam jasné charakteristické rysy, které nás přesvědčily.

Rodina vůbec netušila, koho na obrazu má?

Obrazu říkali Tetinka Bušinka, protože si mysleli, že jde o autorovu tetu Libuši. A takhle se to v rodině tradovalo. Oproti „našemu“ obrazu byl tento více intimní, i malířův rukopis byl trochu jiný, takový uvolněnější, ladnější, promítá se to například i do výrazu, oděvu, celkové kompozice. „Náš“ měl možná více reprezentativní funkci.

Vy jste ale věděly hned, že i na druhém obrazu je Pauline...

Ještě během návštěvy první rodiny se nám do rukou dostala fotografie ženy, říkali jí tetička Zhánělová. To už jsme věděly, že se Pauline asi v 38 letech provdala za nějakého Františka Zháněla a jmenovala se tedy Zhánělová. Najednou jsme před sebou měly tři podoby Pauline Kessler v průběhu jejího života a celá skládačka se spojila dohromady.

A pak bylo jasné, že výstava bude.

Nebývá zvykem připravovat výstavu, která se věnuje pouze jednomu obrazu, ale u tohoto se sešlo hned několik faktorů, které vzniku napomohly. Jednak se moje restaurátorská práce velmi líbila a jednak mělo dílo velmi poutavý příběh. Nestává se totiž často, že by se při restaurování odkryl tak velký kus jeho historie. Začaly jsme tedy s kurátorkou muzea připravovat výstavu s příznačným názvem Sestra.

Jak jste se během práce na obrazu cítila?

Doslova jako v detektivce (smích). Šla jsem kousíček po kousíčku, drobeček po drobečku, dávala to dohromady a najednou to do sebe zapadlo. Přijde mi neuvěřitelné, že jsme díky mé píli na díle a zjištěným informacím byly schopné všechno tohle vybádat.

Detektivové mívají notýsek. Kam jste si zaznamenávala všechny zjištěné informace vy?

Na všechny poznámky jsem měla deník, abych je měla na jednom místě a na nic nezapomněla. Zároveň od začátku restaurování vždy píšu restaurátorskou dokumentaci, která je toho součástí a kde všechny tyto informace musí být obsaženy. Když není po ruce papír, pomůže i poznámka na ruce (smích).

O své práci mluvíte s velkým nadšením. Je vidět, že jste si vybrala správný obor...

Restaurování mě opravdu strašně zajímá. Fascinuje mě na tom to, že člověk může pojmout víc oborů dohromady. Je třeba umět k dílu přistoupit takhle obšírně a přijít na to, co je pro něj nejlepší. Vždycky říkám, že člověk musí být trochu schizofrenní a mít v sobě několik osobností. Musíte být fotograf, technolog, chemik, historik umění, umělec a zdatný řemeslník. A přesně tohle si naplno užívám.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání ze září 2024, v tištěné podobě v kampusu i v on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Archiv Markéty Svobodové

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Pod ochrannými křídly

Ing. Lenka Krejčíková — Fri, 04 Oct 2024 12:47:19 +0000

Pod ochrannými křídly Ing. Lenka Kre… Pá, 10/04/2024 - 14:47

Ze školy spěchá domů, aby pečovala o druhé. Ti mají peří, křídla a zobáky. Studentka Fakulty filozofické Kristýna Štěpánová se stará o několik hendikepovaných papoušků. Pro nemocného nebo zraněného opeřence jede klidně přes celou republiku. Jeden takový jí sedí na rameni i při rozhovoru v kavárně.

Máte na rameni papouška. To není obvyklý doplněk.

To asi ne. Tohle je můj první papoušek, je z rodu alexandr a jmenuje se Papag. K papouškům mě dovedl tehdejší přítel, který neustále říkal, že by chtěl andulku. Já ji ale nechtěla, neměla jsem papoušky ráda, vadilo mi, že dělají nepořádek, a navíc je to starost. Mluvil o tom ale tak dlouho, až jsem si řekla, že mu ji koupím. Krátce na to jsme měli andulek šest, úplně tomu propadli a začali jsme se zajímat o větší papoušky.

A tento papoušek nějaký hendikep má?

Papag má hendikep, ale není vidět. Není totiž fyzický, ale psychický. Je opožděný a má špatné reflexy. Když ho někdo bude chtít uhodit, nechá se, neuhne se, a třeba až za minutu klovne. Když ho jiný papoušek kousne do nohy, Papag zakřičí s velkým zpožděním.

Proč jste se začala starat o hendikepované papoušky?

Vzniklo to úplnou náhodou. Když jsme se rozhodli pořídit si papouška, našli jsme na Facebooku inzerát z Mostecka, že mají mláďata. Mysleli jsme, že si jedeme pro zdravého papouška. Až za několik měsíců se ukázalo, že je Papag trochu jiný. Nám to ale vůbec nevadilo, naopak jsem se o to začala zajímat. Čím dál častěji jsem narážela na inzerát, že se někdo chce hendikepovaných papoušků zbavit. Jeden pán třeba napsal inzerát, že pokud si pro papouška nikdo nepřijede do půlnoci, tak ho zabije.

Takže jste jela?

Takže jsem jela. Papouška jsme si vyzvedávali až na hranicích se Slovenskem. Byl v hrozném stavu. Měl přelámané kosti, které mu špatně srostly, takže má nyní přetočenou nožičku. A protože byl kvůli tomu pomalejší, ostatní papoušci mu u původního majitele vyklovli očičko.

Jak se mu žije u vás?

Troufnu si říct, že lépe. Dokonce je zamilovaný a má partnerku (smích). Neustále se navzájem krmí, čistí si peříčka, nosí si dárečky v podobě větviček. Tato samička k nám přišla jako poslední a také nemá očičko. Nejspíš i proto, že mají stejnou zkušenost, si tak dobře rozumí.

Kolik papoušků nyní máte?

Větších papoušků mám 11.

To už je slušná sbírka. Nedělá taková skupina pořádný rámus?

Oni moc nehlučí, občas si výsknou. Rámus dělají jen ráno, když se mě snaží vzbudit a říkají si o ovoce. Bydlím v garsonce a podařilo se mi tam vecpat čtyři voliéry, ve kterých jsou papoušci umístění podle druhu. Takže žiju spíš já u papoušků než oni u mě. Mohou se také prolétnout po bytě a beru je i na procházku, jako mám dneska Papaga.

Takže vidět vás s papouškem na rameni není nic ojedinělého.

Snažím se chodit co nejčastěji, papouška s sebou beru, i když jedu třeba k rodičům na víkend. Mám na něho postroj a vodítko. Když jdeme někam dovnitř nebo jedeme MHD, tak mu vždy nasazuju také plenku. Papag má zrovna teď látkovou plenu s melouny (smích).

Kde se pořizují plenky na papoušky?

Na internetu. Mají různé velikosti podle druhu papoušků, dají se prát a používat opakovaně.

Papoušci ale s vámi chodí i na přednášky na univerzitě, což někteří spolužáci nesou s nelibostí.

Ano, vím o tom, dokonce se objevily stížnosti, že můj papoušek v učebně vykonal potřebu, což se ale nestalo. Pokaždé, když s nimi jdu někam dovnitř, tak mají právě tu plenu. Chápu, že někomu může třeba vadit, když papoušek náhle vykřikne – to se stává.

Jaké další hendikepy vaši papoušci mají?

Jeden má od malička zkrácené křídlo a nikdy tak nebude létat. Špatně se mu vyvinulo a připomíná takový malý pahýlek. Druhému maminka uklovla nožičku. Chovatel dal mláděti na nohu kroužek, což se mamince nelíbilo a snažila se ho sundat. Dalšího jsem si vyzvedla se šroubem v hlavě, takže má díru v lebce, naštěstí ale nemá poškozený mozek.

Taková zranění nejspíš vyžadují dost péče. To může být finančně náročné.

Starat se o 11 hendikepovaných papoušků vyjde opravdu draho. Nejvíce peněz nechám za veterináře. Malý výkon, na který vozím papoušky dost běžně, vyjde minimálně na dva tisíce korun. Často mě to dostává do těžké situace, přestože neustále chodím na brigády. Stává se, že přežívám konec měsíce na suchých rohlíkách. Jednou jsem pořádala i sbírku a prosila lidi o peníze na jídlo a na operaci, bohužel se ale tolik peněz nevybralo.

Máte nějaké veterinární vzdělání?

Nemám, vystudovala jsem pedagogickou střední školu a nyní studuju Sociální a kulturní antropologii. Ráda bych si dodělala nějaký obor spojený s chovatelstvím. Vše jsem se naučila za chodu a umím základní veterinární ošetření. Když se papouškům něco stane, dokážu to zachránit. Když jeden papoušek druhému urval kus prstu, věděla jsem, jak mám ránu zaškrtit, zasypat, vydezinfikovat a ošetřit. Než bych dojela na veterinu, vykrvácel by, takže mi nezbývalo než se tyto věci naučit.

Nemáte tedy v plánu věnovat se dál současnému oboru?

Bakalářskou práci chci zaměřit na působení papoušků na lidi, což je vlastně antropologie, takže to takto propojím. Profesně se ale vidím jako učitelka na základní škole, která se papouškům věnuje ve volném čase. Ráda bych o nich i přednášela a v budoucnu založila organizaci na záchranu hendikepovaných papoušků.

Vnímáte jako antropoložka nějaké podobnosti mezi papouškem a člověkem?

Určité podobnosti mezi společností lidí a papoušků existují. Papoušci, tak jako společenství lidí, mají určitou hierarchii ve skupině. Také mezi nimi můžeme zpozorovat jistý druh řeči a posunky. A ve spoustě situací má papoušek inteligentnější reakci než člověk.

Jak reagují lidé, když vás s papouškem potkají na ulici?

Většinou kladně. Je to pro ně přeci jen něco neobvyklého, někdy jsou překvapení a ptají se, jestli je to opravdu živé (smích). Obecně ale vnímám, že lidé nejsou z papoušků moc nadšení a je pro ně daleko těžší vytvořit si k nim pouto než například ke kočce nebo psovi. Věřím ale, že kdo se k nim nějakým způsobem dostane a více je pozná, ten si je zamiluje.

Na první pohled máte několik tetování. Máte někde vytetovaného i papouška?

Jednoho papouška mám na zádech a na kotníku mám vytetovaného právě Papaga.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2024, v tištěné podobě v kampusu i v on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Typ

Studenti

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE