Absolvent

Restaurátor s krví hudebníka

Mgr. Pavla Svítková — Wed, 09 Apr 2025 08:31:32 +0000

Restaurátor s krví hudebníka Mgr. Pavla Svítková St, 04/09/2025 - 10:31

Když nešplhá po lešení a v rukách nedrží kladívko, špachtli nebo štětec, okamžitě sahá po smyčci. V Benátkách si Vojtěch Mrověc vyzkoušel život restaurátora i pouličního umělce a v Brně se dostal na pódium ke slavnému hudebníkovi Glenu Hansardovi. Přesto rád dělá poctivé řemeslo, které vystudoval na Fakultě restaurování.

Máte u sebe častěji housle, nebo restaurátorskou výbavu?

Obojí mám u sebe téměř neustále, protože jak housle, tak restaurátorský kufřík vozím vždy v autě. Nikdy nevíte, kdy se můžou hodit (smích). Původně jsem vlastně violista, ale k houslím jsem se vrátil skrz folklór a přátele, co hrají starou muziku.

Mít housle u sebe už se vám vyplatilo, když jste se ocitl na pódiu vedle známého zpěváka a kytaristy Glena Hansarda…

To ano. V tomhle příběhu je zapletený můj kamarád Francesco z Benátek. Když mě před třemi lety poprvé navštívil v Čechách, podnikli jsme malé turné a zakončili ho koncertem Glena Hansarda v Brně. Francesco se s Glenem tak trochu zná a v průběhu koncertu se ho zeptal: „Hele, Glene, můj kamarád je skvělej houslista, může se k tobě připojit na stage?“ A tak jsme spolu improvizovaně odehráli písničku Way Back in the Way Back When a pak mi řekl, ať tam s ním zůstanu až do konce koncertu. Pozval zbytek kapely a odehráli jsme velké finále. Byl to neuvěřitelný zážitek před vyprodaným „SONEM“.

Jste pořád v kontaktu?

Jsme. Když o prázdninách přijela na otočku do Česka Markéta Irglová, se kterou Glen dodnes spolupracuje, zahrál jsem si i s ní. Byla to pro mě čest. Odehráli jsme krásný koncert v Náměšti nad Oslavou a s kapelou v Olomouci. Atmosféra byla úžasná.

Máte v rukávu nějaké další zajímavé hudební jméno?

Jako houslista a violista hrávám teď třeba s muzikantem Pavlem Helanem (mimo jiné finalista soutěže Česko Slovensko má talent – pozn. red.). Seznámili jsme se přes litomyšlský soubor Sonjašnyk, v němž jsem členem smyčcového kvarteta. Když jsme spolu byli jednou po hraní na pivu, řekli jsme si, že natočíme videoklip k rozpracované desce. A sen se stal skutečností – videoklip Spasena Ukrajina bude brzy k vidění a deska „Ještě chvíli“, jejímž hlavním smyslem je vytrvat v pomoci pro Ukrajinu, už je venku.

Kam si vás můžeme přijít poslechnout?

Koncertů je spousta. Hrajeme všude možně s různými projekty, diář mám úplně plný. Takové moje oblíbené místo je hrad Kámen u Pelhřimova, kde zazní barokní muzika. Hráváme tam pravidelně, jelikož jsem se během restaurování na hradě spřátelil s kastelánkou a ona si nás zve jako hudebníky.

Nedostává teď hudba před restaurováním tak trochu přednost?

To se nedá říct, baví mě obojí. Mám to tak, že teď většinou přes týden restauruju a o víkendech zase hraju. Můj kamarád muzikant, když mě někde představuje, tak s úsměvem říká: „Restaurátoři o něm říkají, že je dobrý muzikant, a muzikanti o něm říkají, že je dobrý restaurátor.“ Takže asi tak (smích). Doufám, že se to jednoho dne obrátí, ale zatím se mi nechce jít jenom jedním směrem…

Četla jsem, že právě v kostele Santos Juanes ve Valencii používají restaurátorky k práci bakterie. Používají se takové neobvyklé metody často?

Je to momentálně docela velké téma i po celé Evropě. V minulosti při snímání fresek zůstaly na malbách přelepy a zbytky lepidla, které nyní ztěžuje práci. Restaurátorky tam testují novou metodu za použití trénovaných bakterií, které mají lepidlo odstranit. Naše fakulta v tomto směru spolupracuje s technology a univerzitami ve Valencii a v Miláně, kteří mají velké zkušenosti s těmito metodami. Důležitá je mezioborová spolupráce s technology. A restaurátoři, kteří se nebojí nových výzev. Já mám z těchto postupů zatím spíš respekt. K dílu se musí přistupovat co nejšetrněji a velmi opatrně.

Zrovna ve Španělsku je údajně hodně amatérských restaurátorů a občas něco poničí. Stalo se něco takového i vám?

Vím, že na sociálních sítích koluje pár článků bizarních zásahů... Takové příklady najdeme všude, i u nás. Kolují různé historky, že například upadne malý kousek štuku a člověk to tak jako zamete (smích). U mě ani mých spolužáků k žádným vážným pochybením naštěstí nedošlo. Snažíme se neustále studovat a být pečliví, aby se tohle nestávalo.

O jaké památky se budete v budoucnu starat?

O kostely, fary, kláštery, kaple a kapličky, soukromé domy nebo domy ve starých zástavbách. Můj obor je restaurování nástěnné malby a historických omítek, což zahrnuje fresky, secco malby – to je způsob malby na suchou omítku, ale také sgrafita nebo mozaiky, které se právě v těchto objektech nacházejí.

Jak k dílům přistupujete?

Na začátku je důležité seznámit se s historií objektu, původní technikou autora i s tím, jak naši předchůdci pracovali, abychom pochopili, co restaurujeme. Vždycky jde o kontext dané památky. Proto se provádí průzkum, který ukáže, co se pod omítkami a jejich vrstvami nachází.

Mají být vaše zásahy vždycky vidět?

Hodně záleží, jak se domluvíme a jaké jsou požadavky, protože na práci na kulturních památkách vždy dohlíží Národní památkový ústav. Někdy proto naše zásahy přiznáme, jindy je naopak zapojíme, aby to esteticky ladilo. Například v Benátkách hodně dbají na zachování patiny, v exteriérech proto nedělají moc velké zásahy a nechávají fasády se starým nádechem. Naopak v interiérech, kde je výzdoba většinou mladší, se často doplňuje do plna. Záleží, co požaduje také investor a k jakému účelu bude objekt sloužit.

Dala vám nějaká památka zabrat?

Vždycky záleží především na podmínkách, ve kterých pracujeme. Prach a špína, někdy dokonce zima, to vše k naší práci patří. Dost často se pohybujeme na staveništi, takže nosíme helmy, vesty a vhodnou obuv. Někdy v objektech dokonce i spíme. Přizpůsobíme si vedlejší pokoj, kde přespáváme, a za dveře pak chodíme restaurovat.

To zní trochu jako boj o přežití…

Naše práce je poměrně náročná. Každý den lezeme po lešení, mnohdy si ho musíme i sami postavit. Taháme například štuky nebo dlouhodobě provádíme injektáž omítky. To člověk pracuje měsíc a ta práce není nikde ani vidět.

Je něco, co vás při práci stále překvapuje?

Hlavně trvanlivost původních materiálů, se kterými naši předci pracovali. Dnes se k nim často vracíme a začínáme chápat, že například obyčejné vápno či klíh se dá jen velmi obtížně nahradit. Zrovna v létě jsme pracovali na renesančním sgrafitu na zámku v Litomyšli a přijde mi až neuvěřitelné, že na komínu, který atakují přírodní živly ze všech stran, jsme našli opravdu to původní sgrafito ze 16. století.

Co se vám v takovou chvíli honí hlavou? Přece jen máte pod rukama kus historie...

Trochu mnou cloumá strach. Hlavně v momentě, kdy dílo odkrývám nebo čistím, mám obavu, abych ho nepoškodil.

Míval jste podobné pocity i v Benátkách, kam jste odjel sbírat zkušenosti díky Erasmu?

Italské Benátky pro mě byly jedno velké dobrodružství. Jsou takovou mekkou umění a architektury. Bylo to vždy velmi bohaté město, které šlo s dobou, takže se interiéry paláců se změnou majitele či doby často přestavovaly. Cenné pro mě byly i poznatky, jak restaurovat budovy, které jsou prakticky na vodě a ve vzduchu je více jak 90% vlhkost.

Co zajímavého jste tam restauroval?

Dostal jsem se především k výzdobě z 19. století. Šlo o různé štuky, zlacení, iluzivní mramor nebo fresky Francesca Hayeze v paláci Giovanelli, který navrhl pravděpodobně stejný architekt jako nejslavnější benátský palác Palazzo Ducale.

Do práce jste dokonce jezdil netradičním dopravním prostředkem…

V Benátkách nenarazíte na pro nás typické dopravní prostředky, jako je auto či dodávka. Jsou tam velmi úzké uličky a mnoho mostů. Všude se ale dostanete lodí či pěšky a všechen materiál je proto potřeba tahat hezky ručně. Největší přítel při překonávání mostů je rudl, bez toho se řemeslník v Benátkách neobejde (smích).

Chtěl byste se do Benátek zase vrátit?

Určitě ano. Nejen kvůli práci, ale především kvůli lidem, jimiž jsem se tam obklopil. Bez nadsázky bych je nazval rodinou. Jsme stále v kontaktu, občas mě navštíví buď tady v Čechách, já je v Itálii, nebo si třeba domluvíme sraz i různě po Evropě. Ale pobyt přímo tam nic nenahradí.

Proč vám tolik přirostly k srdci?

Měl jsem možnost Benátky poznat z úplně jiného úhlu. A to díky tomu, že jsem se seznámil s tamním pouličním umělcem Francescem Colabellou, který se stal takovým mým netradičním průvodcem.

To on vás přivedl k pouličnímu hraní?

Naopak, právě hudba na ulici neboli busking spojil naše cesty. Vyzkoušel jsem to zpočátku hlavně proto, abych si v Benátkách trošku přivydělal a mohl si dovolit jít večer třeba do hospody a poznat to opravdové město. Po práci jsem proto vytahoval housle a hrál na ulici. Busking mi otevřel nejrůznější dveře i srdce spousty zajímavých lidí.

Co při takovém hraní zažíváte?

Otevřít na ulici futrál a hrát je překročení určité komfortní zóny. Zjistil jsem ale, že je to pro mě naprosto přirozené. Teď na ulici hraju hlavně kvůli té neopakovatelné energii a vzrušení, které to přináší. Je to pro mě způsob, jak se ponořit do přítomného okamžiku a být otevřený nečekaným a jedinečným zážitkům. Každý den na ulici je jiný – nikdy nevím, jaké reakce od lidí přijdou, jaké příběhy uslyším nebo s kým se potkám. Je to fascinující cesta, jak objevovat nejen svět kolem sebe, ale i nové stránky vlastní osobnosti.

Zahrál jste něco i typicky českého?

Velký úspěch měla má oblíbená píseň Sluneční hrob od kapely Blue Effect, známá z filmu Pelíšky.

Hudba vás provází celý život… Jak jste se ale dostal k restaurování?

Máme to v rodině. Od malička jsem chtěl být malíř, ale pak mě ovlivnil můj bratr, který si našel Fakultu restaurování a začal na ní studovat. Už střední školu jsem vybíral tak, abych se do Litomyšle dostal taky a po přijímačkách na různé umělecké střední školy jsem tam zavítal se svými pracemi i já.

Měl jste kvůli výběru umělecké školy nějaké obavy?

Upřímně mi blesklo hlavou, jestli se tím uživím. Ale na druhou stranu je hodně důležitý si podobné bloky vůbec nevytvářet. Mám mezi přáteli mnoho umělců. Nedávno jsem například spolupracoval s vynikajícím malířem Michalem Bačákem, se kterým jsme realizovali výmalbu v domě Bedřicha Smetany. Živí se jako ilustrátor a umělec. Takže to jde.

Šel jste studovat stejný obor jako bratr?

Ne, já jsem šel do ateliéru nástěnné malby, sgrafita a mozaiky, zatímco bratr se specializuje na sochy a související materiály. Nakonec se usadil na Litomyšlsku, přestože pocházíme z Náchoda.

Spolupracujete spolu někdy?

Při několika projektech jsme se potkali a spolupracovali jsme jak v restaurování, tak v hudbě. Do budoucna určitě zas něco vymyslíme.

Rýsuje se vám nějaká restaurátorská práce i v Česku?

Budeme pokračovat v restaurování sgrafit na zámku v Litomyšli a různě po republice se rýsují menší práce a projekty. Takovým příjemným zpestřením bude například malba na plech křížové cesty, kterou bych měl realizovat částečně v tomto roce.

Nakonec se možná usadíte také v Litomyšli. Zase vás potkáme na fakultě...

Kdo ví (smích). Každopádně na Fakultu restaurování se opravdu vracím, akorát tentokrát jako pedagog. Po vynikajícím umělci Radku Petříčkovi přebírám specializovanou výtvarnou přípravu studentů. Těším se, že se vrátím zpátky do ateliéru, a doufám, že aspoň částečně i ke svému malování, na které teď nezbývá tolik času...

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Zuzana Paulusová : FOTO Milan Reinberk, archiv Vojtěcha Mrověce

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z prosince 2024, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Na kolejích vychovali dítě, teď pomáhají těm v Indii

Ing. Lenka Krejčíková — Tue, 18 Jul 2023 11:10:44 +0000

Na kolejích vychovali dítě, teď pomáhají těm v Indii Ing. Lenka Kre… Út, 07/18/2023 - 13:10

Když se Věra s Miroslavem začátkem 80.let seznámili při studiu chemie v Pardubicích, moc času na randění neměli. Brzy se jim narodilo dítě, o které se starali na kolejích, zatímco odbíhali do laboratoře a na zkoušky. Dnes si to vynahrazují společnými projekty. Od chemie a prosperující firmy se Krištofovi posunuli do Nepálu a Indie, kde podporují dětský domov pro děti tibetských uprchlíků.

Absolventi, chemici, podnikatelé a filantropové. Manželé Krištofovi se do Pardubic vrací s krásnými vzpomínkami. Jako loni v létě, kdy si chtěli projít „svoje místa“. Po téměř čtyřiceti letech ale kampus jen těžko poznávali. Vyrostly zde nové budovy, staré dostaly modernější kabát, a především místo velmi ožilo. Z Vysoké školy chemicko-technologické se stala Univerzita Pardubice, jejíž počet studentů několikanásobně vzrostl. „Bylo tu tehdy daleko méně lidí a opravdu velmi rodinná atmosféra. Byli jsme zvyklí, že v každém okénku vrátnice na kolejích seděla babička, která s námi prohodila pár slov, protože nás všechny znala. Tehdy tomu říkali veselé koleje,“ vzpomíná s úsměvem Miroslav Krištof, který chtěl na vysokou školu původně zamířit do hlavního města. „Den před odesláním přihlášky jsem ale škrtl Prahu a napsal Pardubice. Vzali mě bez zkoušek, brali tehdy asi 400 lidí,“ upřesňuje rodák z Teplic.

Vánoce na kolejích

Byl to osud. Poznal tu svoji životní lásku a také pracovní parťačku, která si do Pardubic zase našla cestu z Havířova. „Krátce po seznámení jsme zjistili, že čekáme miminko a museli jsme se vzít. Byla to taková sázka do loterie, ale protože jsme se potkali v životních cílech i v zájmech, zafungovalo to,“ přemítá Věra Krištofová, která společně s Miroslavem vychovávala své první dítě na pardubických kolejích. „Dcera se nám narodila o vánočních svátcích, kdy byly koleje zavřené. Pomohlo nám tehdy právě zdejší rodinné zázemí. To že jsme tu každého znali, třeba i ředitele kolejí. Vyšli nám totiž vstříc a my mohli i přes Vánoce zůstat. Byli jsme tam sami, jen koleje a my tři,“ vypráví absolventka Vysoké školy chemicko-technologické. „Na jedné z prvních fotek, která je samozřejmě černobílá, sedíme v hospodě U Josefa, pijeme pivo a malou držíme v náručí,“ dodává Miroslav.

S vysokoškolskými kolejemi je spojen i jejich další životní milník. „Měli jsme na kolejích i svatbu. Obřad se konal na radnici, ale po obědě jsme se přesunuli na koleje na oslavu,“ popisuje pár, který nedávno oslavil čtyřicetileté výročí. Personál kolejí se snažil jít mladým rodinám naproti. Manželé dostali vlastní garsonku a když šel Miroslav na vojnu, Věra se s dcerou přesunula na mateřské patro, kde bylo maminek s dětmi hned několik. Vzájemně si tak mohly pomoci. Skloubit školní režim s rodinným životem přesto nebylo vůbec snadné. „Výhodou opět byly dobré vztahy. Občas nám dceru pohlídala paní na vrátnici, abychom mohli jít na zkoušku nebo do laborky,“ vysvětluje Miroslav. Přesto oba úspěšně dostudovali. „S červeným diplomem to nebylo, ale dali jsme to…,“ dodává se smíchem Věra.

Po dokončení školy se pár přestěhoval do Olomouce, kde získal práci v chemicko-farmaceutickém závodě. V Miroslavu Krištofovi ale dřímal podnikatelský duch. Krátce po revoluci založil vlastní firmu na prodej dezinfekcí. „Byl to krok do nejistoty. Navíc jsme tehdy měli už dvě děti. My jsme se ale nikdy nebáli práce, což nám pomohlo. Já jsem jako pan inženýr chodil třikrát týdně večer uklízet a Věrča malovala obrázky, které jsme prodávali. Takže jsme věděli, že to vždy nějak zvládneme,“ popisuje Miroslav začátky firmy, která vznikala v garáži. „Jako manažeři jsme sundali kravaty a šli balit balíky. Ze začátku jsem byl ředitelem i skladníkem. Manželka si zase udělala kurz a začala nám pomáhat s účetnictvím,“ dodává. Následně firma rozšířila svůj sortiment o utěrkové systémy pro průmysl a další hygienické pomůcky. A začalo se jí dařit.

Nepál nikdy a navždy

Mottem jejich podnikání ale od začátku bylo: „Podnikání pro nás představuje možnost, jak díky penězům pomoci druhým.“ Jakmile firma prosperovala, Krištofovi začali opravdu pomáhat. Nejdříve se jejich snahy tříštily do několika menších projektů, ale v roce 2008 přišel zlom. Vyslechli prezentaci ženy, která hledala sponzory pro dětský domov Himalaya Peace Home v Nepálu. Myšlenka manžele natolik zaujala, že začali podporovat jedno z dětí a Miroslav se dokonce vydal přímo na místo. „Letěl jsem na tři týdny do Nepálu, abych se podíval na ten domov. Právě tam tehdy vznikla myšlenka uspořádat pro dětský domov tábor,“ vzpomíná. Když ale přijel domů a oznámil své plány ženě, narazil. „Odmítla jsem to s tím, že do takové destinace mě nikdo nedostane,“ říká dnes už se smíchem žena, která o rok později do Nepálu nejenže odjela, ale zorganizovala tam místo dětského kempu pro jeden dětský domov rovnou tábor pro dva. A tak pár začal do Nepálu létat pravidelně.

Po vystoupení z letadla se jim vždy otevřel úplně jiný svět. „Je to naprosto odlišná země od té naší a první rok mi tam přišlo zvláštní všechno. Ráda jsem se vrátila do Česka. Zakladatelé dětského domova si nás ale postupně oťukávali, aby věděli, kdo s jejich dětmi pracuje. Nakonec jsme se sblížili natolik, že jsme byli přijati do rodiny. A z destinace, kam jsem prvně vůbec nechtěla jet, se stalo místo, kam se vracím jako domů a odjíždím se slzami v očích,“ říká Věra, která velmi rychle vzala projekt za svůj. „Jezdíme přímo do Káthmándú, kde je smrad, prach, hodně lidí a hluk. Ale děcka tam mají svůj domeček obehnaný zdí. Je to taková jejich oáza, ve které jsou vychovávány jako rodina. Starají se o sebe navzájem, pomáhají s domácností a velcí se věnují mladším,“ přibližuje Věra projekt, pro nějž se dlouhodobě snaží shánět peníze. Manželé zkrátka chtějí, aby dětský domov v Káthmándú založený v roce 2005 fungoval dál.

Vše šlo dobře, domovu se dařilo, děti rostly. Až do chvíle, kdy přišla velká rána – jeho zakladatel, pastor Kelsang, zemřel. Dětský domov se tak ocitl nejen bez zakladatele, ale i bez jasné budoucnosti. O jeho záchranu se postarala Kelsangova žena Tsering a jejich dcera Kiran s manželem Ernestem, kteří opustili lukrativní zaměstnání v aerolinkách a rozhodli se o 22 dětí postarat a fungování domova převzít. A finanční problémy se zavázali vyřešit Krištofovi, proto založili nadační fond. „Dali jsme si závazek, že musíme pomoct nejen dětem v dětském domově, ale i těmto lidem, kteří do domova vložili všechny své peníze a pracují jen pro děti,“ vysvětluje Věra. Kiran a Ernestovi se díky velkému úsilí podařilo chod domova zabezpečit a zajistit jeho částečnou soběstačnost například chovem ryb nebo pěstováním zeleniny.

Stěhování do Indie

Další problém přišel ve chvíli, kdy se dětský domov musel vystěhovat ze současných prostor. Sehnat v Káthmándú nové bylo nemyslitelné. Dcera zakladatele a její manžel ale dětskému domovu věnovali pozemek v severovýchodní části Indie, na kterém si chtěli vybudovat vlastní bydlení. Nyní na něm roste nový domov pro děti tibetských uprchlíků. „Monzunové deště stavbu zbrzdily, ale jakmile bude hotová, děti přestěhujeme do nového domu,“ plánuje Miroslav Krištof. Přestěhování navíc řeší i budoucnost dětí. Domov bude součástí farmy pro organické pěstování zemědělských plodin, chov včel a ryb a komunitního centra, které již dospělým svěřencům usnadní vstup do života a zajistí práci. Když manželé v minulém roce farmu navšítivili, viděli, že kromě stavby na pozemku už roste také velké množství vysázených rostlin. Neváhali přiložit ruku k dílu a vysadili každý svůj limetkovník. A jaký je další plán? Aby se do roku 2026 stala farma soběstačnou.

Pro Krištofovi není pomoc jen slovo, ale přirozená součást jejich života. Jedné olomoucké škole pro handicapované posílají hygienické potřeby nebo nakupují monitory dechu pro novorozenecké oddělení olomoucké fakultní nemocnice. „Člověk by rád pomohl všem, kdo to potřebují. Ale není to možné, proto jsou naší prioritou děti v Nepálu a Indii a jejich nový domov,“ uzavírá Miroslav Krištof.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT Lada Součková / FOTO Adrián Zeiner, archiv manželů Krištofových

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Bez trestu: Násilníci mezi námi

Ing. Lenka Krejčíková — Tue, 18 Jul 2023 08:28:30 +0000

Bez trestu: Násilníci mezi námi Ing. Lenka Kre… Út, 07/18/2023 - 10:28

Absolventka Fakulty filozofické Klára Kadár je nejen projektová manažerka, ale jako dobrovolnice také upozorňuje na sexualizované a domácí násilí. Spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu se snaží bojovat proti nízkým trestům a nově i za standardy pro rodičky.

Co je to domácí násilí?

Domácí násilí si většinou představíme jako fyzické útoky, při kterých dochází k bití a oběť má na sobě modřiny. Tento druh násilí má ale i jiné formy. Časté je psychické nebo ekonomické násilí. Je to například situace, kdy mají partneři jeden účet, ale jeden z nich k němu nemá přístup, netuší, co se z něj platí, a v nejlepším případě dostává alespoň kapesné.

Pracujete také s pojmem sexualizované, a ne sexuální násilí. Proč?

Slovo sexuální je často spojeno s pohlavním stykem, ale v sexualizovaném násilí nejde ani tak o samotný akt a o to, že se násilník chce fyzicky uspokojit. Jde hlavně o to, že potřebuje dokazovat svou moc. Něco vám udělá jenom proto, protože prostě může, protože vám chce ukázat, kde je vaše místo. A to se nemusí dít pouze při sexu.

Jak často k takovému násilí dochází?

Nedá se to spočítat na jednotky, jelikož drtivá většina obětí útok nenahlásí. Výzkumy odhadují, že ročně dochází v České republice k 12 tisícům znásilnění. Nahlášených je poté jenom přibližně pět procent případů, kdy mnohé nedojdou k soudu. Polovina pachatelů, kteří se k soudu dostanou a jsou uznáni vinnými, od soudu odchází s podmínkou.

Na to se snažíte upozornit iniciativou Bez trestu. Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Setkala jsem se s tím už v prvním zaměstnání, kdy jsem na Úřadě vlády pracovala na programu, který se zabýval domácím násilí. Druhým impulsem bylo, když mi kamarádka z Univerzity Pardubice, která pracovala na probační a mediační službě, vyprávěla příběhy trestných činů, u kterých pachatelé skončili na svobodě. Byl to třeba muž, který mučil svoji ženu, a nyní ho běžně můžete potkat na ulici nebo v obchodě. Když se pak objevila možnost zapojit se do Bez trestu, tak jsem neváhala. S nápadem založit iniciativu přišla právnička Lucie Hrdá, která tyto oběti dlouhodobě zastupuje.

Jaké jsou cíle iniciativy?

Jedním z nich je upozornit vůbec na to, že se v Česku tohle děje. Dříve jsem si myslela, že když někdo ukradne rohlíky, půjde za to do vězení. A v případě, že někdo znásilní, jde člověk po uznání viny za mříže s jistotou. Ale pak člověk zjistí, jaká je realita a čeká ho naprostý šok. Proto jsme chtěli, aby vznikla databáze trestů, ve které by kdokoli mohl dohledat, jak se u nás soudí, jak která kauza dopadla a podobně. Ministerstvo spravedlnosti databázi sice spustilo, ale před pár měsíci ji stoplo s tím, že nemá kapacity na její provoz. Jediná databáze, která se týká sexualizovaného a domácího násilí, je tak dnes na stránkách Bez trestu.

Jaké případy se v databázi objevují?

Jsou tam případy od znásilňování, krutého bití až třeba po stalking. Například kauza policisty, který zneužíval různé databáze, aby mohl sledovat bývalou přítelkyni, nebo případ, kdy partner dal přítelkyni střelnou zbraň vedle hlavy a vystřelil. U sexualizovaného násilí a znásilnění tam najdete příběhy partnerů nebo rodin, ve kterých strýcové nebo dědečkové obtěžují malé děti, ale i znásilnění, kdy si pachatel vyhlédl neznámou ženu v parku.

Je nějaký příběh, který nemůžete dostat z hlavy?

Dodnes mě straší případ, kdy muž přes pět let týral a znásilňoval ženu tím nejkrutějším způsobem. Věšel ji na různé háky, připínal jí na tělo různé svorky, dokonce ji prodával jiným mužům. Bylo dokázáno, že ke znásilnění došlo nejméně 80krát. Navíc byl velmi hrubý a despotický i k jejich dětem. Nebo další příběh, ve kterém muž prodával svoji partnerku a nutil ji k prostituci. Dokonce ji vozil ke klientům, čekal na ni v autě s jejím novorozeným dítětem a hrozil jí, že pokud nepůjde, tak dítěti usekne ruku. Když se žena odhodlala a klientovi svěřila s tím, co se jí děje, znásilnil ji a poslal ji domů.

A jak tyto případy dopadly?

Všechny skončily pro násilníky podmínkou. Máme právní stát, takže soudy k případům musí přistupovat bez emocí, musí vyslechnout obě strany, jejichž verze se často neshodují a je to slovo proti slovu. Často je ale pachatel na základě důkazů uznán vinným, a přesto odejde s podmínkou, protože soud najde tzv. polehčující okolnosti. Těmi je třeba, že pachatel dosud nebyl trestaný a žije jinak řádný život. Někdy je v rozsudku napsáno, že oběť pachatele provokovala. Jednou bylo polehčující okolností, že muži umřel otec, takže byl rozrušený a kvůli tomu bil a znásilňoval svou ženu.

Jak je možné, že jsou tresty za násilí tak nízké?

Soudy se odvolávají na to, že se řídí zákony, které jsou dané a které jim umožňují jít pod hranici minimální sazby. Často se ale jedná o nepochopení viktimizace nebo psychologie obětí. Soudci totiž vidí oběť třeba až dva roky poté, co se čin stal. V tu chvíli tam už před nimi sedí člověk, který na sobě nemá modřiny a chodí do práce. Přesto říká, že mu to změnilo život a není schopný normálně fungovat. Pro soudce je těžko představitelné, co oběť prožívá, protože to není viditelné. V jednom rozhodnutí bylo napsané, že žena chodí do práce a stará se o rodinu, takže si nenese následky. Ona se ale nemohla schoulit do rohu do klubíčka, přestože měla posttraumatický syndrom, protože by přišla o děti a o střechu nad hlavou. Pachatel kvůli tomu odešel jen s podmínkou.

Jak lze tuhle situaci změnit?

Vzděláváním soudců. Když někomu dáte vzdělání, dáte mu znalost a informaci, na základě které se může lépe rozhodnout. Soudci chodí na kurzy každý rok, ale jejich obsah si sami vybírají. Říkají mi, že je pro ně důležitější vzdělávat se v jiném typu trestné činnosti, protože tyto případy neřeší tak často. Nesetkávají se s nimi často ale proto, že je oběti nenahlašují. Takže dalším cílem iniciativy Bez trestu je vyvolat debatu o tom, jestli by vzdělání v této oblasti nemělo být pro soudce povinné.

Letos jste z projektu Bez trestu odešla. Proč?

Jednoduše se mi nashromáždilo strašně moc aktivit. Projekt Bez trestu jsem nastartovala a teď jsem ho předala dalším, kteří do něho vnesou své invence, což je super. Tématem se ale zabývám dál jako odborná poradkyně poslankyně Kláry Kocmanové.

Chtěla byste se v politice dostat i výš?

Teď takové ambice nemám. Ráda bych, aby v politice bylo více mladých lidí a především žen. Ale mám malé dítě, takže nemám čas a kapacitu do toho dát maximum. Česko ještě není připravené na to, aby ženy mohly dělat cokoli, protože nám tu chybí podpora. Kdybych byla poslankyní a musela být ve sněmovně třeba i 24 hodin, nemám dítě kam dát. Nedávno jsem četla, že každá žena, která chce naplno pracovat s malým dítětem, potřebuje další ženu, která jí s tím pomůže a se kterou si děti pohlídají vzájemně.

Na čem ještě pracujete?

Nově se s profesní organizací UNIPA věnuju porodnickému násilí v projektu Rodím v klidu bez násilí. Chceme pomoci stanovit standardy v porodnicích. Je potřeba zabránit tomu, aby se stávalo, že se například nástřihy dělají rutinně, že personál skáče rodičce po břiše, nekomunikuje s ní a rodička tak neví, co se děje s jejím tělem a podobně. Porod je přirozená věc, která u někoho trvá kratší a u někoho delší dobu. Fakt, že lékařskému personálu zrovna končí směna, není důvod, aby ho nepřirozeně urychlovali.

Jako malé vám diagnostikovali ADHD. Jak se na to tehdy přišlo?

Podle paní učitelky jsem v první třídě nevykazovala známky klasické žákyně, protože jsem se třeba uprostřed hodiny zvedla a šla k oknu, na kterém seděl pták. Pozvala si mamku do školy a řekla jí, že jsem nevzdělatelná a nevychovatelná a že by mě měla poslat do zvláštní školy. Vyšetřil mě psycholog a zjistil, že mám ADHD, dyskalkulii a dysortografii. Celé studium mě provázely problémy se čtením a psaním a matematika pro mě byla peklo. Naštěstí se maminka vzepřela a odmítla mě do zvláštní školy dát.

A vy jste mohla vystudovat vysokou školu. Jak vzpomínáte na UPCE?

Univerzitu Pardubice mám strašně ráda. Stále sleduju, co se na ní děje, a jsem v kontaktu s některými vyučujícími. Studovala jsem střední zemědělskou školu, a pak jsem šla na stejný obor i na výšce. Jenže jsem brzy zjistila, že to není ono. Kamarádka mi pak začala vyprávět o UPCE a já jsem na stránkách našla obor Historicko-literární studia, který mě hned zaujal. Nakonec mě nenadchl jen obor, ale i vyučující, kteří byli skvělí. Na UPCE mi vyhovovala malá komunita, díky které jsme k sobě všichni měli mnohem blíž. Věděla jsem, že můžu za vyučujícími přijít a oni mi pomohou cokoli vyřešit. Navíc mi škola umožnila jet na Erasmus.

Kam jste vyrazila?

Byla jsem první z našich studentů, kdo si vybral Budapešť. Všichni se hlásili k moři, třeba do Španělska, Portugalska nebo na Kypr. Většinou tam ale vzali jen ty nejlepší. Já se v té době ale učila angličtinu teprve deset měsíců. Proto jsem vybrala Budapešť, o kterou nebyl takový zájem, a nějakým zázrakem jsem udělala zkoušky a odjela. Věděla, že v Budapešti se jinak než anglicky nedomluvím, a potřebovala jsem si na sebe ušít ten pomyslný bič, aby mě to donutilo angličtinu dohnat.

A vše dopadlo dobře?

Nakonec jsem to v pohodě zvládla. Nelituji ani přesto, že jsem pak měla hodně zkoušek najednou.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT Lada Součková/ FOTO Archiv Kláry Kadár

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Na misi poznáš přátele na celý život

Ing. Lenka Krejčíková — Tue, 18 Jul 2023 08:15:11 +0000

Na misi poznáš přátele na celý život Ing. Lenka Kre… Út, 07/18/2023 - 10:15

Operační sál ve válečné zóně je jeho teritoriem. Karel Odložilík, sálová sestra ve službách armády a absolvent Fakulty zdravotnických studií, zažil na osmi zahraničních misích útoky na základnu, velké množství zraněných a ztráty, na které nelze zapomenout. Získal ale přátele a cenné zkušenosti.

Co je úkolem perioperační neboli sálové sestry?

Perioperační sestra pracuje na operačním sále a stará se o pacienta před, v průběhu operace a po ní. Před operací společně se sanitářem a anesteziologickou sestrou pacienta přebírá, kontroluje jméno, datum narození, druh operace, případně stranu, která má být operována. Na správné straně pak udělá nesmazatelným fixem značku. Dále kontroluje alergickou anamnézu. V průběhu operace je sálová sestra buď instrumentářkou, která asistuje operační skupině, nebo takzvanou obíhavou sestrou, která rozbaluje sterilní materiál a je spojkou mezi sterilní skupinou a okolím. Po konci zákroku převáží pacienta na dospávací pokoj nebo jednotku intenzivní péče.

Působíte jako perioperační sestra v armádě. Jaká byla první mise?

Na první misi se samozřejmě nedá zapomenout. Je to už 20 let. Na podzim roku 2002 jsem přistál na letišti v afghánském Kábulu a ocitl se v úplně jiném světě. Při transportu z letiště na naši základnu, kde se polní nemocnice nacházela, jsem pozoroval místní obyvatele, afghánskou architekturu, divokost tamní dopravy. Bylo to velmi působivé a hodně odlišné od toho, na co jsme zvyklí.

Hrozilo vám tam nějaké nebezpečí?

V naší polní nemocnici jsme poskytovali také humanitární péči. Díky tomu jsme o práci neměli nouzi a zároveň jsme se byli oblíbení u místních obyvatel, což bylo velmi výhodné i z bezpečnostního hlediska. Během tří měsíců, které jsem tam strávil, nedošlo k jedinému útoku na naši základnu, takže jsme se tam cítili v bezpečí.

Na jiných misích jste útok na základnu zažil?

Občas nějaké útoky přišly, ale nic hrozného se naštěstí nestalo. Když se člověku nic nestane, nevnímá to tak dramaticky. Prostě to beru tak, že je to součástí mé profese. Je třeba to přejít, nemůžu se nechat vykolejit.

Na sále musíte mít chladnou hlavu. Jak se dá odpoutat od toho, co se děje okolo?

Každá sálová sestra musí na sále i v běžné nemocnici zvládat stresující situace a fungovat pod tlakem, takže jsem na toto byl připravený. Zásadní rozdíl jsem tam nevnímal. Polní nemocnice je navíc většinou lokalizovaná v týlu (prostor za frontou – pozn. red.), kde není nebezpečí tak enormní, jako když se ze základny vyjíždí.

Co je potřeba, aby mohla perioperační sestra vyjet na misi?

Kromě odpovídajícího vzdělání je jedním z předpokladů fyzická zdatnost a znalost anglického jazyka. Další podmínka je dobrý zdravotní a psychický stav. Každý voják před nasazením musí projít důkladným zdravotním vyšetřením a psychologickým testováním. Celá skupina projde před odjezdem intenzivním komplexním výcvikem, který je samozřejmě uzpůsobený místu nasazení. Přizpůsobuje se lokalitě, do které se jede, národnostem, které tam žijí, ale třeba i geografickým podmínkám nebo epidemiologické situaci.

Na kolika misích jste byl?

Zúčastnil jsem se osmi zahraničních operací. Když jsem jel poprvé, byl jsem ve stresu a představoval jsem si, co všechno se může stát. Když jsem měl jet po osmé, uvědomil jsem si, že už mise vnímám jako méně nebezpečné. Už jsem toho dost zažil, takže mě máloco překvapí. Vždy ale záleží na místě, kde působíme, na zabezpečení základny, a také na bezpečnostní a politické situaci v lokalitě.

Jaký je váš nejsilnější pozitivní a negativní zážitek z mise?

Když jsem odjížděl na první misi, tak mi moje kolegyně řekla památnou větu: „Kájo, na misi poznáš přátele na celý život.“ To musím potvrdit. Zážitek z mise je velmi intenzivní a poznáte lidi mnohem víc, protože s nimi trávíte čtyřiadvacet hodin denně. Za pozitivní považuji právě nové kontakty a přátelství, která jsem tam navázal. Mezi negativní zážitky patří, že jsme mnohdy řešili závažná zranění a záchrana životů na operačním sále byla velmi emotivní a působivá. Na to člověk nikdy nezapomene.

Jaký je poměr žen a mužů v této profesi, která je tak fyzicky i psychicky náročná?

V tomto případě se počty neliší od civilního zdravotnictví, kde nelékařský zdravotnický personál tvoří většinou ženy. Stejné je to u armády. Ženy musejí zvládat i nebezpečné mise, zkrátka protože není tolik „chlapů sester“. V naší 6. polní nemocnici je zhruba 60 procent žen a 40 procent mužů.

Jak vypadá den sálové sestry na misi?

Běžný den je velmi podobný dni standardní perioperační sestry v české nemocnici. I po zvládnutí plánovaných operací na konkrétní den, musí být tým neustále v pohotovosti. V případě potřeby musíme okamžitě doběhnout na pracoviště a být schopni operovat akutní zákroky. Specifikem je hromadný příjem raněných, při kterém se okamžitě aktivuje celá nemocnice. Všechna pracoviště musí být do předem stanoveného limitu připravena na příjem velkého počtu raněných. Takže i když máme volno, musíme být 24/7 na vysílačce.

A jak vypadá váš den po návratu z mise?

Po návratu z mise působíme ve stážových zařízení, což jsou i civilní nemocnice. Já pracuji na ortopedicko-traumatologických sálech přerovské nemocnice, kde je neustále hodně práce. Obzvláště teď po pandemii covidu, kdy se čekací doby prodloužily a v operacích máme skluz. Můj den začíná tím, že se nad plánem operací na daný den domluvíme, kdo co bude dělat. Po operačním programu pak následuje úklid, doplnění materiálu na sály a objednávky spotřebovaného materiálu. Potom sály připravíme na další operační den a sloužící tým čeká na případné akutní operace. K tomu ještě plníme harmonogram dne. Například sterilizujeme materiály, připravujeme dezinfekční prostředky, a také zabezpečuje transport biologického materiálu.

Sloužil jste také v polní nemocnici pro covidové pacienty. Jakou jste tam měl roli?

Působil jsem na pozici vrchní sestry tohoto záložního zařízení a byl jsem zde jako odborník za nelékařský personál. V horizontu pár dní jsme připravili polní nemocnici pro 500 pacientů. Ti se tam měli umístit ve chvíli, kdy by se vyčerpaly kapacity v klasických zdravotnických zařízeních. Byli jsme připraveni na pacienty, kteří už nebyli v kritickém stavu, a na nemocné s lehčím průběhem. Nemocnice se ale nakonec naštěstí nevyužila.

Jak polní nemocnice vypadala?

Byly to obrovské temperované haly na pražském výstavišti. V nich jsme mobilními zástěnami vytvořili několik sektorů po 50 lůžkách. Tyto haly byly propojené filtry se zázemím pro veškerý personál.

Lze polní nemocnici vybavit tak, aby se přibližovala standardům, které známe z klasické nemocnice?

Vše je závislé na místě nasazení. Záleží na tom, jestli budujete nemocnici ve stanech nebo ve zděných budovách, a zda je v nich teplo, světlo, voda, odpady, elektrická energie a další. V těchto improvizovaných podmínkách je velmi těžké zajistit hygienické epidemiologické standardy. Nikdy se nemůžeme přiblížit klasickým zděným budovám, kde je filtrační zařízení, vstupní filtry, ve kterých se operační skupina převléká a podobně. Co se přístrojů a materiálu týče, to už je stejné jako v běžné nemocnici. Byli jsme ale například součástí mezinárodní nemocnice u Britů, kde byly stany, a tam voják přišel v uniformě, umyl si ruce, hodil na sebe operační plášť a šlo se na sál. Zkrátka vždy záleží na tom, co je k dispozici.

Po 20 letech služby vás čeká odchod z armády. Proč tato změna?

Důvody jsou čistě osobní. Naše Agentura vojenského zdravotnictví se nachází v Hradci králové a já bydlím u Olomouce. Jako voják trávím hodně času mimo domov, což chci změnit. Chci být více doma se svou rodinou. Je čas, abych ji upřednostnil.

A budete dál dělat svoji práci?

Vracím se na operační sály v přerovské nemocnici, kde jsem před pětadvaceti lety začínal a kam stále chodím vypomáhat. Znám celý personál. Je to místo, které mi není cizí, a práce je mi blízká.

Pojďme se vrátit zpátky v čase. Proč jste šel před lety studovat Fakultu zdravotnických studií?

V době, kdy jsem studoval, byla Univerzita Pardubice jediná, která nabízela magisterské studium perioperační péče. Navíc jsem měl od své neteře, která již dříve perioperační péči v Pardubicích studovala, pozitivní recenze.

Jak na studium vzpomínáte?

Vzpomínám na to rád. Rozšířil jsem si znalosti a dovednosti, ale také kontakty. Poznal jsem mnoho zajímavých profesionálů a ještě po 25 letech praxe na operačních sálech pro mě bylo studium přínosné. Velmi oceňuji také přednášky na téma management a statistika, ze kterých dnes na pozici vrchní sestry, kdy mám pod sebou tým 60 lidí, velmi čerpám.

Fakulta zdravotnických studií investuje do odborného vybavení a pořídila například laboratoř, která simuluje operační sál….

To je výborná zpráva, protože z vlastní zkušenosti vím, že praktická výuka perioperační péče je nejpřínosnější. Nejen že vidíte, jak to na sále reálně vypadá, ale můžete zde imitovat a trénovat různé činnosti. Studenti si také mohou prohlédnout nástroje a přístroje, což jim dá rozhodně víc než pouhý obrázek v knize.

Mgr. Karel Odložilík (1975)

V roce 2011 absolvoval Vysokou školu zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislavě.
Magisterské vzdělání v oboru perioperační péče si doplnil na Fakultě zdravotnických studií UPCE, kde promoval v roce 2020.
Má za sebou více než 25letou praxi na operačních sálech civilních i armádních nemocnic.
Jako perioperační sestra ve službách armády vyjel na osm zahraničních misí.
Působil jako vrchní sestra polní nemocnice v Letňanech pro 500 pacientů s koronavirem.
Volný čas rád tráví se svou rodinou, na zahradě nebo jízdou na kole.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT Lada Součková / FOTO Archiv Karla Odložilíka

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Nohu ovládám aplikací

Ing. Lenka Krejčíková — Tue, 18 Jul 2023 07:32:53 +0000

Nohu ovládám aplikací Ing. Lenka Kre… Út, 07/18/2023 - 09:32

Bílá stěna, náraz a tma. Jiří Švihálek při dopravní nehodě přišel o nohu. Pod přezdívkou „pacholek“ popsal bývalý student Fakulty ekonomicko-správní a Fakulty elektrotechniky a informatiky svůj příběh, který proletěl Českem, na blogu a v knize Deník jednonožce.

Datum 26. července 2019 asi jen tak nezapomenete. Co se tehdy stalo?

Byl to krásný letní pátek. Po práci jsme jeli s nyní už bývalou ženou na rodinnou oslavu, a protože bylo krásně, naložili jsme dárky na motorku. Byl hustý provoz, takže jsme jeli v koloně. Na obchvatu kolem Chrudimi se najednou rozkývalo auto s vozíkem plným betonu. To jsem ale tehdy ještě nevěděl. V tu chvíli jsem viděl jen bílý flek, který přejel do protisměru a narazil do svodidel. Strhnul jsem řízení do protisměru. Pak bylo černo.

Po nehodě jste byl při vědomí. Co si pamatujete?

Viděl jsem před sebou svou ženu, jak tam leží se zavřenýma očima. Bylo hrozné vedro, sluníčko pálilo, na asfaltu smrděl olej. Tekl z motoru, který ležel vedle mě. Vyletěl z auta, taková to byla rána. Kousek dál stál náklaďák. O nás nikdo nevěděl, oproti tomu, co se tam dělo, oproti té hradbě z rozbitých aut jsme byli jako mravenečci. Zakřičel jsem, ať pro nás někdo přijde. Naštěstí si nás poté všimli a táhli nás pryč od toho motoru, protože hrozilo, že začne hořet.

Jaký byl váš zdravotní stav?

Zjistil jsem, že hýbu stehnem, ale zbytek nohy zůstává ležet na silnici. Palec se mi houpal jen na kouscích kůže. Vše v mém těle se najednou vyplo, takže jsem necítil žádnou bolest, za což jsem vděčný. Vnímal jsem, že mě pálí asfalt a že ležím na kamínku, ale vůbec jsem necítil, že mám na několika místech rozbitou nohu. Jeden hasič mi do ní dokonce omylem kopnul a hrozně se omlouval, ale já jsem nic necítil.

Co se dělo v nemocnici?

Primář se mi podíval na nohu a řekl, že je na kaši a že se s tím nedá nic dělat. Pak jsem usnul a probudil se druhý den po několikahodinové amputaci. Cítil jsem se dobře, byl jsem plný opiátů. Ale neměl jsem nohu. Chvíli se mi chtělo brečet. Pak jsem si ale uvědomil, že žiju, a to je skvělé. Přišel jsem jen o část nohy. Tehdy mi ji řízli…tam vlastně nebylo co řezat. Zkrátka mi ji sebrali pod kolenem, ale 13 dní na to jsem bohužel přišel i o koleno, což je obrovská nevýhoda. Ztrátu kolene jsem obrečel hodně.

Přesto jste to ale vzal jako nový začátek.

To je přesné, je to nový začátek a člověk si tak musí nastavit hlavu. Nesmí to vzít tak, že je konec. Jinak to konec skutečně bude – jak psychicky, tak fyzicky. Když se nastaví na nový start, s jinými hodnotami, začne se s tím učit žít a začne hledat cesty. Všechno je najednou o dost snazší. To byla hned od prvního dne po nehodě i moje filozofie a snažím se toho držet. Někdy to jde snáz, někdy hůř.

Zaplatil jste za vášeň pro motorky největší daň?

To bych neřekl, vlastně to ani nesouvisí s motorkou. Sešlo se množství špatných náhod. Motorka za to nemůže. Kdybychom byli v autě a trefil nás přetížený vozík plný betonu, tak by to i tak dopadlo strašně špatně. Máme sice nějaké ztráty na končetinách a na zdraví, ale mohlo to být horší. Hlavní je, že jsme to přežili.

Po nehodě jste začal psát deník. Proč?

Kamarádka mi přinesla papírový sešit s infantilním jednorožcem v duhových barvách, abych se v nemocnici nenudil. Nejdřív jsem ho zavřel do šuplíku, ale pak jsem ho začal využívat na psaní různých věcí, které se mi přihodily, abych je mohl později vyprávět rodině a přátelům. Dostával jsem tak silné opiáty, že jsem usnul a po probuzení jsem nevěděl, kde jsem, a spoustu věcí jsem si nepamatoval. Začal jsem si je psát a druhý den to často byla novinka i pro mě. Takto to vzniklo.

Poté jste texty zveřejnil na blog, který se stal virálním…

Rozhodl jsem se, že zážitky napíšu jako příspěvek na své webové stránky a pošlu i na facebook, aby si je přečetlo širší okolí a já všechno nemusel všem vyprávět zvlášť. Muselo to ale ještě projít cenzurou od rodiny a kamarádů. Tohle se odehrávalo měsíc po nehodě. Poté jsem se psaní snažil držet každý den, čímž získalo deníkovou formu. Moje příspěvky začali ve velkém sledovat i cizí lidé, kteří nám fandili a podporovali nás. To nám moc pomáhalo.

Teď už tam ale každý den nový příspěvek nenajdeme.

Nejdříve jsem si hlídal, aby text vyšel opravdu každý den. Začal jsem si je připravovat předem a zveřejňoval je postupně. Každý příběh ale po nějaké době postrádá na zajímavosti. Když už nebyl vidět větší progres, dny se začaly slévat. Najednou bylo jasné, že je každodenní psaní neudržitelné a že už budu psát jen o velkých událostech – v této fázi je to teď. Ale papírový deník s jednorožcem pořád existuje, jen je zase zpátky v šuplíku.

Následně jste blog vydal knižně. Liší se kniha od textů na webu?

Hlasy, ať to vydám, chodily od začátku. Někteří chtěli na budoucí knihu dokonce i přispět. Říkal jsem si, proč by za peníze kupovali něco, co mají zadarmo na internetu. Ale potom mě oslovili lidé, kteří měli s vydáváním knih už zkušenost, a šli jsme do toho. Rozhodl jsem se knihu obohatit, proto v ní jsou navíc unikátní rozhovory s hasiči, s mou rodinou, s přáteli. Je tam hromada receptů, čímž myslím asi tři nebo čtyři (smích), a také QR kódy, takže čtenář nepřijde ani o videa.

Blog získal ocenění Magnesia Litera a Křišťálovou lupu. Při přebírání ceny z vás na pódiu sršela neskutečná energie.

To si pletete s potem (smích). Je to neuvěřitelné. Člověk, který téměř neumí správně napsat čárku ve větě, se najednou mohl postavit na pódium vedle literárních géniů. Pro mě obrovský úspěch. Nesmírně si ceny vážím a je to jedna z věcí, která mi visí na zdi.

Setkáváte se s lidmi, kteří váš příběh znají?

Zrovna dnes jsem byl v drogerii koupit kapesníčky. Když jsem odešel, přišla mi na Instagram zpráva, v níž se mi čtenářka omlouvala, že na mě v obchodě zírala. Chtěla mě přijít pozdravit a popřát mi hodně štěstí, ale prý na to neměla odvahu a nechtěla mě obtěžovat. Lidé mě poznávají často. Vidět člověka bez nohy není v Pardubicích úplně běžné. Je nás tu jen hrstka.

Před nehodou jste byl v životní formě. Sportujete i přes ztrátu končetiny?

To je pravda. Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Hrozně dlouho jsem čekal, až budu moci používat běžeckou protézu. To se protáhlo nutnými operacemi a hojením pahejlu. A pořád to není ono. Mám bolesti a neustále řešíme, co by mohlo pomoct, aby protéza dokonale seděla. Takže jsem metu, že zas budu běhat a budu aktivní i v tom, co mě předtím opravdu bavilo, ještě nepokořil. Ale snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding nebo paddleboarding.

Do boxu: „Běhal jsem překážkové závody, půlmaratony a chystal jsem se na maraton. Ke sportu, hlavně k běhání, se chci vrátit co nejdřív. Než to bude možné, snažím se dělat jiné sporty, jako je třeba wakeboarding, snowboarding, paddleboarding.“

Je neuvěřitelné, že i bez nohy lze jezdit třeba na snowboardu.

Dneska se už dělají protézy na každý sport. Člověk by ale musel chodit do několika prací najednou, aby si jich mohl dovolit více. Mně pomohlo, že jsem na snowboardu uměl jezdit už před nehodou. Musel jsem jen přijít na to, jak s protézou správně fungovat, jak ji propnout, abych z prkna nespadl a podobně.

Jak těžké bylo vrátit se s handicapem ke sportování?

Záleží na sportu. Jsou sporty, kam se člověk dokáže lehce vrátit zpátky i bez nohy. Pro mě je nejdůležitější běhání, proto je přede mnou ještě dlouhá cesta. Mám úžasnou protézu, ale pokud není kvalitní lůžko a nesedí mi, tak mě to bude vždy bolet a omezovat.

Vaše protéze je robotická. Co umí?

Stojí strašné peníze, ale je skvělá. To, co umí a co vydrží, je neuvěřitelné. Má mnoho režimů, umí spoustu sportů a může se používat ve vodě. Navíc mi zachraňuje zdravou nohu, protože ji šetří tím, že pomáhá chodit ze schodů, přibržďuje mě, sedá si se mnou. To je hrozně důležité, protože už mám jen jedno koleno a klouby se přetěžují a ničí. Původně byla navržena pro americké veterány a vůbec nebyla učena pro civilní trh. Pak se něco zlomilo a už se dá běžně sehnat.

Jak protéza funguje? Sama ví, co má dělat, nebo jí musíte dát povel?

Je to půl na půl. Protéza má hydraulický píst, který je řízený mikroprocesorem. V noze jsou rozmístěná různá čidla, takže pozná, jestli stojím na špičce nebo na patě, jestli je noha ve švihu nebo v zátěži. Pak je důležitý algoritmus a program, který pozná, jestli jdu pomalu nebo rychle, jestli jdu ze schodů nebo z kopce, a podle toho procesor přibržďuje píst. Neumí ale popohánět. Často si lidé dělají srandu, že za mě noha sama kope. Ona umí ale jen brzdit, takže při chůzi ze svahu mě pomalinku spouští. Noha přesně ví, kdy to má udělat, což je pro mě trochu magie. Jako skoro „ajťák“ bych to ale neměl říkat, protože je to zkrátka program. Občas jí ale musím poradit, jaký režim preferuju, třeba že jdu na kolo. Na to mám aplikaci v telefonu.

V čem se váš život ještě změnil?

Dalo by se říct, že jsem se vrátil do starých kolejích, především po pracovní stránce. Jdu do práce, vrátím se a odpoledne je o tom, jak se co nejrychleji vrátit do formy. Pořídil jsem si běžecký pás, na kterém se snažím chodit, abych otužoval pahejl a ten si zvykl na zátěž. Takže volný čas věnuju hlavně tomu, abych mohl fungovat normálně. Nechci řešit, že někam nepůjdu nebo něco nezkusím, protože nemám nohu. Mým cílem je chodit tak, aby lidé nepoznali, že mám protézu. Noha to umí a díky ní se mi to často daří. Ale stále musím pracovat na lůžku, protože často vznikají různé oděrky, které mě omezují v tom, abych hezky chodil. To pak začnu kulhat. Protéza musí fungovat perfektně, aby člověk netrpěl.

Už jste se dokonce vrátil i do sedla motorky.

Vrátil jsem se jen na skútr. S přítelkyní nás čeká dovolená v Řecku, kde na skútrech budeme jezdit. Chtěl jsem si předem vyzkoušet co to se mnou udělá. Jestli nebudu mít psychický blok a zda to bude fyzicky možné, jestli mi tam protéza nebude vadit. Zkoušeli jsem si jízdu u kamarádky, kterou jsem získal na Fakultě ekonomicko-správní a stále jsme přátelé. Na jejím skútru jsem jezdil i s batůžkem a bylo to skvělý. Naše obavy z jízdy ve dvou se rozplynuly.

Vy jste ale svá studia zahájil na Fakultě elektrotechniky a informatiky, že?

To je pravda, ale objektově orientované programování ukázalo, že informatika nebude úplně pro mě. Proto jsem přešel na Fakultu ekonomicko-správní, kde jsem dodělal Informační a bezpečnostní systémy, což je také trochu IT obor.

Ani v tomto oboru jste ale nezůstal a dnes děláte marketing.

To se tak stane. Člověk někam nastoupí a poté v rámci firmy přejde na jinou pozici a najednou zjistí, že mu vyhovuje daleko víc. Vždycky jsem věděl, že budu dělat za počítačem a v marketingu se právě hodně věnuju médiím a počítačové tvorbě. Netvrdím, že to, co dnes používám v marketingu, jsem se nenaučil na Univerzitě Pardubice, to bych lhal. Pomohlo mi to a naučil jsem se na vysoké škole mnoho věcí. Ale to nejcennější, co mi studium dalo, jsou kontakty a přátelé, které mám dodnes.

Přezdívku pacholek dala Jiřímu jeho dětská láska. Když při nehodě přišel o nohu, jeho sestra vymyslela alternativu pro jeho nohu, pacholeg.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Zodpovědná osoba

TEXT Ondřej Novotný, Lada Součková / FOTO Cesta za snem, archiv Jiřího Švihálka

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Fotogalerie: Na Univerzitě Pardubice proběhly promoce a sponze

Ing. Lenka Krejčíková — Mon, 03 Jul 2023 12:00:00 +0000

Fotogalerie: Na Univerzitě Pardubice proběhly promoce a sponze Ing. Lenka Kre… Po, 07/03/2023 - 14:00

Své promoce a sponze mají za sebou letošní absolventi bakalářského a magisterského studia pěti fakult Univerzity Pardubice. Své diplomy si převzali při slavnostních akademických obřadech v univerzitní aule Arnošta z Pardubic absolventi Dopravní fakulty Jana Pernera, Fakulty filozofické, Fakulty elektrotechniky a informatiky, Fakulty chemicko-technologické a Fakulty ekonomicko-správní.

Na podzim proběhne předání diplomů na závěr vysokoškolského studia pro Fakultu zdravotnických studií a v Litomyšli také na Fakultě restaurování.

Všem absolventům přejeme hodně úspěchů v dalším profesním i osobním životě! Zůstaňte v kontaktu se svojí alma mater. UPCE má funkční absolventský program, díky kterému můžete dostávat informace o dění na univerzitě, pozvánky na akce nebo získat výhody díky Kartě absolventa. Zaregistrujte se na absolventském webu absolventi.upce.cz.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Inženýr mezi hokejisty

Ing. Lenka Krejčíková — Mon, 30 Jan 2023 08:44:29 +0000

Inženýr mezi hokejisty Ing. Lenka Kre… Po, 01/30/2023 - 09:44

Hokejista a absolvent Fakulty ekonomicko-správní Lukáš Radil se po sedmi letech angažmá v nejlepších světových soutěžích vrací domů. Jak vzpomíná na studium a co ho čeká v HC Dynamo, se kterým už získal dva extraligové tituly?

Jaký jste byl student?

Snažil jsem se být vždy svědomitý. Nikdy jsem nic nepodceňoval, málokdy se mi stalo, že bych vynechal přípravu. Odjakživa jsem nad sebou měl pomyslný bič, že když se mi něco nepovede, špatně to se mnou dopadne. I tak to ale neznamenalo, že jsem byl vždy dobře připraven, moje svědomitost nebyla zárukou toho, že bych vždy uspěl.

Podle čeho jste si vybíral obor?

S kamarádem jsme chtěli začít studovat ekonomii. Obor Veřejná ekonomika a správa jsme si vybrali, protože tam vyžadovali jen jeden cizí jazyk. My jsme se tenkrát hrozně báli jít na obor management, kde byly jazyky dva. Když si to zpětně promítám, tak nevím, proč jsme takto uvažovali (smích). Jazyky mě vlastně baví a dnes už vím, že bych se bez nich neobešel.

Zajímal jste se o ekonomii už dříve?

Ekonomie mě sice nezajímala a ani jsem jí do té doby nerozuměl, ale díky studiu jsem začal postupně do oboru pronikat. A navíc mě začal velmi zajímat. Konečně jsem pochopil, jak je ekonomie důležitá, kolik věcí ovlivňuje, a porozuměl jsem kontextu finančnictví a peněz. Ale začalo mě to bavit až v průběhu studia, teprve když jsem se do toho pořádně ponořil.

Jak jste skloubil školu s tréninky?

Dříve jsem byl součástí programu hokejových škol v Pardubicích. Chodil jsem na základní školu, kde jsme měli uzpůsobený harmonogram. Šli jsme do školy třeba na dvě hodiny, a pak pro nás přijel autobus, který nás odvezl na zimní stadion. Po tréninku nás vrátil zase do školy, kde jsme pokračovali ve výuce. Odpoledne jsme měli ještě jeden trénink. Později na sportovním gymnáziu to bylo v podstatě to samé, jen na ten zimák už jsme se museli přesunout sami.

Na univerzitě přišla změna?

Na vysoké škole už to nešlo tak snadno. V té době jsem se dostal do „áčka“, do profesionálního týmu Pardubic, takže jsem přemýšlel, jestli mám dál studovat. Pak jsem se ale dozvěděl, že existuje něco jako individuální plán, díky kterému jsem vysokou školu vystudoval. I tak jsem ale musel plnit docházku na cvičeních, což se mi nikdy úplně nedařilo, takže jsem si je různě nahrazoval. Ukázalo se to jako dobrá volba, protože jsem si při studiu odpočinul od hokeje a při hokeji zase od školy.

Kdybyste skončil s hokejem, dokázal byste rozjet ekonomickou kariéru? Udržujete si znalosti?

Moje manželka vždy říká, že jsem nezaměstnatelný člověk (smích). Když se nad tím zamyslím, je to vlastně pravdivé. Ale jednou mě to stejně čeká, kariéra skončí a budu se muset vydat jiným směrem. Já se na to docela těším. Průběžně trochu sleduju, co se děje, a ekonomika mě stále zajímá a fascinuje.

Z extraligy jste šel hrát nejvyšší ruskou ligu KHL do Moskvy. Jaká to byla změna?

Je to jako když člověk přejde ze střední školy na vysokou, najednou je učiva více a je to šok. Takhle to bylo i v hokeji. První věc byla jazyková bariéra a také mentalita lidí a kultura, která je od té naší dost odlišná. Samozřejmě i hokej je tam jiný. Každý začátek je těžký, ale člověk se s tím musí nějak srovnat.

Jak se žije v Moskvě?

Moskva má asi 12 milionů lidí a pohybovat se tam není úplně snadné. Autem je to dost těžké. Já jsem raději jezdil metrem. Ale není to jako pražské metro se třemi linkami, v Moskvě je jich třeba 20, všechny názvy a nápisy jsou v azbuce a všude se valí hromady lidí.

Jak jste překonával jazykovou bariéru?

Tři roky jsem byl v týmu samotný Čech jen s Rusy, Američany a Kanaďany, což bylo super, protože jsem se s nimi naučil lépe anglicky. Ruštinu jsem docela rychle odposlouchal, protože je to nám blízký jazyk. Pak už za mnou chodili Američani a Kanaďani, ať jim něco přeložím, protože ti se ruštinu nechtěli učit vůbec.

Dalším velkým skokem asi bylo, když jste se stěhoval z Moskvy do Kalifornie, kde jste hrál v NHL za San José.

Jako kluk jsem měl samozřejmě tak jako každý malý hokejista sen, že budu hrát v NHL. Moje první a tenkrát jediná nabídka byla právě ze San José. Ten sen se mi splnil a já jsem tam mohl dva roky hrát a žít. Když se ráno probouzíte, každý den vám svítí sluníčko, je tam pohoda. Dá se tam dělat spousta věcí, z jedné strany má člověk pláž, z druhé hory. Je to skvělé místo, ale také strašně drahé.

Poté jste hrál v lotyšské Rize, ale teď už se vracíte do Pardubic. Těšíte se?

Těším se moc. Pardubice mám strašně rád. Navíc zájem lidí o hokej je tu obrovský, sjíždějí se z celého okolí a atmosféra kolem hokeje je tu mnoho let zajímavá.

Dynamo slaví 100. sezónu, na kterou posílilo tým. Vy budete jeho součástí.

Jsou tam velká očekávání a možná budeme cítit nějaký tlak. Známé jméno na papíře ale nic nezmůže, hráč se musí předvést na ledu. Přesto myslím, že máme dobrý tým.

Vracíte se do Pardubic pro další titul?

No... To už je asi ten tlak (smích). Bylo by krásné, kdyby se to povedlo. Vždy jsem pro hokej dělal, co šlo, a budu v tom pokračovat i teď.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT Tereza Karanská, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Univerzita mi dala to nejcennější

Ing. Lenka Krejčíková — Thu, 28 Apr 2022 07:53:21 +0000

Univerzita mi dala to nejcennější Ing. Lenka Kre… Čt, 04/28/2022 - 09:53

Univerzita mi dala to nejcennější. Vzdělání, ale především rodinu

V patnácti vzal brigádu na autodromu ve Vysokém Mýtě. Víkendový přivýdělek se však časem proměnil ve vášeň pro rychlá kola, která se přirozeně prolínala se studiem na Dopravní fakultě Jana Pernera. Dnes se Jiří Čáp zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Co si tento úspěšný absolvent UPCE myslí o současném stavu dopravy? Jak se mu daří skloubit koníčky s vlastní rodinou a jaký má vztah ke své alma mater?

Když se řekne doprava, představíme si hlavně kolony na silnicích nebo zpožděné vlaky.

To je pravda. Když jsem před lety podával přihlášku na dopravní fakultu, všichni se mě ptali: „To se hlásíš k policajtům, nebo budeš jezdit na železnici?“ Spousta lidí si neuvědomuje, že nás doprava v běžném životě neustále obklopuje. I parkování je její součástí, i když v klidovém stavu. Může to být ale i cesta do práce nebo za zábavou, přeprava zboží, posílání kusových zásilek, zkrátka přeprava čehokoliv.

Jaký jste byl student?

Nikdy jsem nebyl prototypem skvělého studenta. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a vypuklo nestudijní období. Hodně jsem se pohyboval kolem závodů motokár, Supermota a veteránů, nastoupil na vysokou do Prahy a odešel na vojnu. Pak jsem ale opustil IT automatizaci a vrhl se na studium dopravy. Ale ani tady to nebylo nějak vzorné, opakoval jsem druhák, protože autodrom a koníčky byly silnější. Z hlediska svého současného uplatnění a nasměrování nelituju, naopak. Po celou dobu jsem zároveň pracoval v dopravní firmě ve Vysokém Mýtě, ve které působili zkušení pracovníci z dřívější ČSAD, takže jsem pochytil spoustu věcí z praxe. Věnovali jsme se tam například expresní přepravě kusových zásilek, celovozovým přepravám, skladování, celní deklaraci… Nakonec jsem úspěšně dostudoval dopravní fakultu, po magisterském studijním programu i navazující doktorský program. Dokonce jsem na ní i několik let působil jako asistent a posléze jako odborný asistent.

Časem jste ale zamířil do soukromé sféry, ovšem kontakt s univerzitou jste nikdy nepřerušil.

Milník nastal v době, kdy odešel z fakulty výborný kolega Viktor Patras. Já pak dva tři roky nato nastoupil, stejně jako on, do Oltis Group, což je společnost, která se zabývá vývojem a provozem informačních systémů v dopravě. Působím zde dodnes – na oddělení výzkumu a inovací se zaměřením na nákladní železniční dopravu. S univerzitou jsme však nadále propojeni. Intenzivně například spolupracujeme se studenty a formou stáží se je snažíme zapojovat do pracovního režimu. Absolventi, kteří u nás nakonec zůstanou, jsou skvělí a pro nás klíčoví lidé.

Zkuste se vžít do dob svých studií na Dopravní fakultě Jana Pernera. Co vám Univerzita Pardubice dala?

Krásné vzpomínky, vzdělání. Ale hlavně jsem tam poznal svoji manželku, se kterou mám dvě úžasné dcery.

Jak jste naznačil, na dopravní fakultu jste se dostal vlastně neplánovaně – a sice díky svému kladnému vztahu k rychlým kolům.

Ano. Už když mi bylo asi patnáct, mě oslovil na ulici soused a přemlouval mě, jestli bych nechtěl vzít brigádu v Mýtě na autodromu. Souhlasil jsem a začal mávat praporkem coby traťový komisař. To mě postupně nasměrovalo k motorsportu a k dopravě vůbec.

Ale jen u mávání jste nezůstal…

Ne, prošel jsem si různými pozicemi – ať už v rámci Autoklubu Karosa u nás ve Vysokém Mýtě, kde jsem si vyzkoušel práci traťového komisaře, vedoucího tratě, ředitele závodu, sportovního komisaře nebo aktivity, kterým se věnuju v rámci Autoklubu České republiky. Zastávám pozici viceprezidenta pro obecný motorismus Autoklubu ČR.

Teď v létě se ve Vysokém Mýtě konalo mistrovství světa Supermoto. Co to vlastně je?

Jde o jednu z mladších motocyklových disciplín, která balancuje mezi motokrosem a silničním závoděním. Kořeny má v Americe. V Čechách se Supermoto objevuje asi od roku 2000. A my byli jedni z prvních, kdo ho tu uspořádal. Závod je atraktivní v tom, že jedete zhruba 70 procent trasy na asfaltu, zbytek v terénu, offroadu. K vidění jsou skoky, někdy i pády, akce. Celé to má šťávu a drajv.

Zorganizovat takovou akci ale není úplně snadné.

Mistrovství světa Supermoto se jezdí běžně s mistrovstvím Evropy. A protože jsme se nechali vyhecovat, uspořádali jsme navíc mistrovství Evropy juniorů. Aby toho nebylo málo, přidali jsme k tomu ještě Mezinárodní mistrovství ČR. Pořádali jsme mezinárodní čtyřzávod, což byla výzva pro všechny. K naší nemalé radosti to ocenili diváci, ale i například zástupci FIM (Mezinárodní federace motocyklistů), což je určitý příslib pro další roky.

Ke světovému motorsportu patří i spoře oděné krásky. Prozradíte, jaká je jejich role na vašich závodech?

Jedna z podmínek promotéra skutečně je, aby se na závodě objevily aspoň čtyři „takové“ ženy. Pravdou ale je, že nikde v kontraktu není určeno, jak přesně mají vypadat, kolik jim má být, apod. Přiznávám, že kolega, který měl organizaci personálu na starosti, z toho měl trochu zamotanou hlavu, vlastně nemohl nikoho sehnat, tak vypomohl Autoklub ČR. Dnes je problém přizvat lidi do práce, zvlášť uprostřed léta. Na druhou stranu je škoda, že má v oblasti motorsportu veřejnost ženy zafixované jen coby „umbrella girls“, tedy jako nosičky deštníků. Přitom se v něm pohybuje řada žen. Ve vedení vysokomýtského autoklubu působí jako klíčová osoba například Veronika Truhlářová, shodou okolností absolventka Fakulty chemicko-technologické UPCE. Zrovna bez ní si závody už nedokážu představit. Není ale jediná, na akcích se podílí mnoho dalších, které bohužel nejsou vidět. Lidé bohužel vnímají jen to pozlátko, které vidí v televizi. Jenže ta největší krása spočívá v akčnosti a celém dění kolem.

A co motorky, jezdíte pořád?

V době studií jsem jezdil dost. Při představě, že ještě v březnu nesedím na motorce, na mě obvykle doléhaly abstinenční příznaky. Teď mám díky rodině priority nastavené jinde, čas je pro mě pochopitelně dražší. V minulosti jsem ale zažil i takové „sranda“ závody na pionýrech v Mníšku pod Brdy. Šlo o čtyřiadvacetihodinové bláznovství, při kterém jsme jezdili v extrémních podmínkách. Kus jsme třeba jeli po lesní cestě, kus zase po louce, a protože v noci napršelo, cesta byla plná vody a hlíny. Na pionýru jsem se střídal s tátou, se skoro bratrancem a kamarádem, přičemž každý z nás musel vydržet v sedle zhruba šest hodin.

To asi nebylo zrovna pohodlné.

Pohodlné asi ano, ale nejelo to tak, jak byste chtěli. A největší problém nastával v noci, jelikož světlomety pionýru moc nesvítí. Museli jsme proto propojovat vlákna, aby svítila tlumená dálková světla najednou. S kolegou, který už bohužel mezi námi není, jsme to chtěli také implementovat v Mýtě na autodromu a vytvořit „light“ verzi, s kterou bychom jezdili během dne.

Jenže do toho přišlo ošklivé zranění, které vám dost zkomplikovalo osobní život.

Každá zábava musí být po zásluze potrestaná, takže jsem si v létě roku 2010, pár týdnů po svatbě, zadělal na otevřenou zlomeninu kotníku. Místo svatební cesty jsem ležel na traumatologii, kam za mnou manželka jezdila. A když jsem konečně vstal z postele, učil jsem se chodit. Dodnes se rád svezu na veteránech nebo starých motorkách, ale už nehoním kilometry, svezu se občas jen pro radost.

Není divu, dnes jste už také hrdým otcem. Pořádáte závody, na nichž jezdí i děti. Vaše dcery budou jezdit?

Na tohle není jednoduchá odpověď. Dost mě zaskočilo, když jedna z nich asi před dvěma lety přišla a oznámila mi: „Tatínku, já chci závodit“. To jsem se zapotil. Naštěstí se situace časem vyřešila sama. Dnes moje dcery chodí na karate, rády malují. Na autodromu se obě rády svezou, chodím tam s nimi, ale myslím, že období, kdy chtěly závodit, mají za sebou (smích).

Zabýváte se železniční a nákladní železniční dopravou. Budou podle vás někdy české vlaky jezdit včas?

Zajímavé je, že kdykoliv se něco na trati přihodí, zaručeně za to můžou České dráhy. Přitom už před lety proběhla liberalizace, takže České dráhy plní jen roli dopravce. Infrastrukturu má na starosti Správa železnic, což je státní podnik. Bohužel jakmile pak dojde k opravám trati, právě ten dopravce se kolikrát stává rukojmím. Osobně si myslím, že vlaky zase tak špatně nejezdí. A že nejvíc nadávají ti, co jimi nejezdí.

Vraťme se ještě k vaší alma mater. Proč jít studovat právě dopravní fakultu?

Dopravní fakulta na Univerzitě Pardubice poskytuje komplexní vzdělávání. Působí tu řada odborníků, kteří se věnují mnoha zajímavým oborům, ať už napojených na informatiku, technologii řízení dopravy, nebo logistiku, to se jinde na školách moc neučí. Doufám, že se to mým bývalým kolegům podaří udržet.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Odshora

Zodpovědná osoba

TEXT: Šárka Rusnáková, Věra Přibylová/ FOTO: Adrián Zeiner a archiv Jiřího Čápa

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

O Památníku Zámeček s absolventy Fakulty filozofické

Ing. Lenka Krejčíková — Wed, 05 Jan 2022 14:47:45 +0000

O Památníku Zámeček s absolventy Fakulty filozofické Ing. Lenka Kre… St, 01/05/2022 - 15:47

O Památníku Zámeček s absolventy Fakulty filozofické Blankou Zubákovou a Vojtěchem Kynclem

Památník Zámeček v Pardubicích je místo, které se z idylické obory změnilo v nacistické popraviště. Jaká je jeho historie?

Vojtěch Kyncl (VK): Na konci 19. století vystavěl hrabě Larisch Mönich lovecký zámeček na okraji Pardubic. Krásné místo mělo vítat hosty z celé Evropy při příležitosti parforsních honů. Vila ztratila svůj účel po první světové válce, kdy se po několika prodejích stala majetkem československé armády.

Blanka Zubáková (BZ): V těsné blízkosti budovy byly postaveny nové ubikace, stáje a jízdárny. Se vznikem protektorátu Čechy a Morava zabrala kasárna nacistická pořádková policie. Úkolem jednotky byla „ochrana“ místních průmyslových podniků před sabotážemi, stávkami…

VK: Po atentátu na Reinharda Heydricha se tato jednotka společně s gestapem účastnila pročesávání obcí a volné krajiny po celém Pardubicku. V červnu 1942 zde pořádková policie společně s gestapem zřídily popraviště. Od 3. června do 9. července 1942 zde nacisté nechali zavraždit 194 osob, jejichž těla byla zpopelněna v krematoriu.

BZ: Město Pardubice se před pěti lety rozhodlo uskutečnit náš ideový návrh expozice. V České republice je unikátem, že vznikla nejen nová expozice, ale především na míru upravená nová moderní stavba.

Hrála právě pieta místa roli při tvorbě konceptu nové expozice?

BZ: Pieta místa byla od začátku zcela zásadní. Stav, který jsme na Zámečku před několika lety viděli, byl neutěšený. Místo lidé navštěvovali prakticky pouze při pietních akcích. Díky univerzitě a studiím v zahraničí jsme získali nové prameny a možnost jejich propojení s vědeckými poznatky o holocaustu, viktimologii nebo trestněprávním stíhání válečných zločinců.

Velkou oporou nám byly místní archivy, ale také zahraniční instituce, jejichž dokumenty jsme mohli v digitální podobě představit. Právě multimediální forma umožňuje doplňování a úpravu expozice.

VK: Ústřední téma expozice vychází z disertační práce, kterou jsem obhájil v roce 2011 na Univerzitě Pardubice. Prezentujeme více než 700 fotografií a písemných dokumentů, které se týkají plánování a realizace hromadného ničení lidských životů, československého odboje, kolaborace nebo poválečného vyrovnání s dosud nepoznanou mírou násilí.

Dokumenty pocházejí z českých archivů i archivů v Německu, Ruské federaci, Velké Británii a Izraeli. Unikátní záznamy protektorátního rozhlasu, vysílání BBC, či filmy z 30. let z Pardubic a stíhání válečných zločinců po válce v Norimberku a v Praze mají více než hodinovou délku.

Výhodou expozice je její vrstevnatost. Můžete si ji prohlédnout za 30 minut, nebo se začíst a strávit v ní několik hodin. Velké díky patří také Východočeskému muzeu v Pardubicích, vlastníku vystavovaných předmětů, a Paměti národa, jež nám poskytla filmové záznamy pamětníků z Pardubicka, kteří přišli na popravišti o své blízké nebo prošli Osvětimí.

Jaké další aktivity plánujete?

BZ: Tým edukátorů a průvodců pod vedením ředitele Viktora Janáka připravuje vzdělávací aktivity pro základní a střední školy, ale také rozhovory s hosty. Přednášet k tématu budou i odborníci z univerzit a Akademie věd ČR. Setkávání chceme zvláště v pozdním jaru zaměřit na neformální kulturní zážitky, které budou pro studenty, ale i třeba jejich rodiče nebo mladé rodiny poklidným strávením volného času.

VK: Snažíme se i o užší propojení s Larischovou vilou a snad se podaří prolomit generační bariéry. Památník půjde cestou, která chce upozorňovat na následky nenávisti, agrese a být prevencí proti šíření zhoubných idejí a ideologií. Nesmíme zapomínat, že žít ve svobodné zemi není samozřejmé.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT: Jan Pražák, Věra Přibylová/ FOTO František Záruba, Památník Zámeček a archiv UPCE

Absolvent univerzity UHV spolupraceFF

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE

Šéf č. 10: Ředitel Národní knihovny Tomáš Foltýn

Ing. Lenka Krejčíková — Thu, 08 Jul 2021 13:18:25 +0000

Šéf č. 10: Ředitel Národní knihovny Tomáš Foltýn Ing. Lenka Kre… Čt, 07/08/2021 - 15:18

Sedm a půl milionu svazků. Nejstarší a nejvzácnější knihy u nás. Vzácné prvotisky i pergamenové rukopisy. To je naše kulturní dědictví uložené ve fondech Národní knihovny ČR. Dohled nad ním a kompletním chodem této významné instituce má od května její nový generální ředitel Tomáš Foltýn, absolvent Fakulty filozofické. Stal se tak desátým porevolučním ředitelem. Jeho vize o knihovně krystalizují, mezi nimi je i ta o podobě nové budovy. „Novostavba knihovny by měla být výkladní skříní českého knihovnictví,“ říká.

Kdy jste vstoupil poprvé do Národní knihovny?

To už si bohužel nevzpomenu. Nicméně jako student jsem měl průkazku čtenáře a doma ji mám pravděpodobně ještě někde schovanou. Protože jsem studoval na Filozofické fakultě v Pardubicích, navštěvoval jsem i další knihovny – místní univerzitní i krajskou knihovnu či vědeckou knihovnu v Hradci Králové.

Měl jste od počátku studií jasnou představu o tom, jakým směrem chcete jít?

Když nastupujete po střední škole na univerzitu, nepřemýšlíte, co bude za pět let. Na katedru historických věd jsem nastupoval s tím, že se chci věnovat této oblasti v tom nejširším úhlu pohledu, ať už by se jednalo o výzkumné práce směrem k našim dějinám, nebo práci v paměťových institucích.

Co jste studoval?

V bakalářském stupni studia jsem studoval kulturní dějiny se zaměřením na muzeologii, v magisterském jsem se zaměřil na regionální dějiny.

A přitom jste předtím vystudoval obchodní akademii v Berouně.

Ano. Byla to škola, která kvalitně připravovala pro budoucí studium na vysokých školách s ekonomickým či právnickým zaměřením. Také jsem se na obdobný typ škol hlásil. Na vysněné obory jsem se nedostal, vždy mi chyběl malý kousek. U přijímacích zkoušek jsem dopadl sice úspěšně, ale byl jsem součástí generačně silného ročníku a konkurence byla velká.

Před nástupem na vysokou školu jsem se věnoval jazykovému vzdělávání a studoval jsem angličtinu a němčinu. Jazyky jsou velmi důležité pro jakýkoliv obor. Ale také mě vždy bavilo číst, zajímala mě historie, rád jsem jezdil po památkách. Podal jsem si proto další rok přihlášku do Pardubic a dodnes toho nelituji. Pro mě bylo studium na Univerzitě Pardubice velmi inspirující a dalo mi hodně do života.

Když jste studoval na Univerzitě Pardubice, byl jste členem zajímavého a perspektivního týmu dnešního děkana Jiřího Kubeše. Čemu jste se věnovali?

Byla to problematika šlechtických rodů, zejména v pobělohorské době, vzdělávání aristokratů a fenomén kavalírských cest, ale také další aspekty ze šlechtického života. Díky zdravé atmosféře a podpoře Jiřího Kubeše vzniklo množství odborných studií, které publikovali samotní studenti. Byl zde i pozitivní tlak ze strany vedení na to, aby studenti své výsledky průběžně prezentovali. Myslím, že je dobré do budoucna, aby si vysokoškoláci zvykli na to, jak působit ve vědecké komunitě, využívat jazyk, obhajovat svůj výzkum, ať už ve formě poznámkového aparátu, nebo při účasti na vědeckých konferencích.

Přesně jako jste si zvykl vy, když jste publikoval odborné články a sbíral body v historických soutěžích…

Tradice úspěšné reprezentace Ústavu historických věd Fakulty filozofické sahá daleko do minulosti. A rozhodně jsem nebyl ani první, ani poslední. V roce 2005 jsem skončil druhý v celostátní studentské soutěži Historie. Představoval jsem výsledky své bakalářské práce právě v oblasti kavalírského cestování a zejména z pohledu cestovních institucí. Díky podpoře zahraničních studentských stáží jsem mohl bádat ve vídeňských archivech a věnovat se studiu barokní šlechty, což vyvrcholilo mou diplomovou prací.

Zůstal jste po studiu v kontaktu se spolužáky?

Ano. S některými se stále stýkáme. Je to další přidaná hodnota vysokoškolského studia.

A vzpomínky na učitele? Často i dlouho po skončení studia o některých kolují historky…

Vzpomenu si na profesora Jiřího Škabradu, který se věnoval oblasti historických budov. S ním jsme absolvovali nezapomenutelné přednášky právě o tom, jak se vyvíjely stavby. Podnikli jsme studijní cestu po východních Čechách. Obcházeli jsme stará stavení a chalupy a obdivovali, jak byly dobře řemeslně postaveny. To byl neskutečný zážitek.

Velmi rád vzpomínám i na hodiny středověku s docentem Teplým, který nás byl schopný vtáhnout do problematiky svým entuziasmem. Tým pedagogů Ústavu historických věd byl v době, kdy jsem studoval, perfektní. Podporovali studenty, intenzivně s nimi pracovali a byla tam celkově dobrá atmosféra. Byly to moc pěkně prožité roky po stránce studijní i v budování osobních vazeb.

Rýsuje se spolupráce mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou?

Mezi Ústavem historických věd a Národní knihovnou bylo už v minulosti několik vzájemných propojení. Se svými kolegy jsme v rámci volitelných přednášek seznamovali studenty z Univerzity Pardubice s digitalizací. Někteří experti z oblasti knihovnictví se účastnili oborových konferencí, které ústav pořádá.

Ve své nové pozici bych chtěl na tuto spolupráci navázat, a to i v širším spektru vysokých škol. Nabízí se například oblast Digital Humanities, která je velmi progresivním trendem v oblasti výzkumu historických dat. Díky výpočetní technice lze analyzovat velké množství textů a hledat v nich souvislosti, které by při běžném čtení bylo velmi složité obsáhnout. Paměťové instituce mají co nabídnout z hlediska svého obsahu, ale zároveň z hlediska zkušeností svých výzkumných a odborných pracovníků, kteří s daty pracují. Tyto znalosti lze efektivně provázat se vzděláváním v bakalářském i v magisterském stupni.

Některého ze studentů si pak přetáhnete do knihovny?

Několik absolventů Fakulty filozofické už u nás v knihovně pracuje.

Víte, kolikátým ředitelem Národní knihovny České republiky budete?

Přesné číslo nevím. Myslím, že to bude kolem desítky, pokud počítám porevoluční ředitele. Knihovna tento název získala v roce 1995.

Od roku 1777 budete čtyřicátým ředitelem knihovny. Jaké máte plány?

Chtěl bych, aby Národní knihovna do budoucna nabízela služby a aktivity, které od nás uživatelská komunita očekává. V současné době jsou tyto služby spjaté zejména s digitálním světem. Nikdo z nás neví, jak bude vypadat vývoj pandemické situace. Digitální služby se ukázaly naprosto klíčové pro fungování institucí našeho typu. Tady bychom samozřejmě rádi navázali už na to, co knihovna nabízí. Digitalizační projekty, jakými jsou Manuscriptorium, Kramerius či Webarchiv, mají celonárodní dosah a vskutku evropskou prestiž.

Chtěl bych, aby se také dále rozvíjely páteřní služby, které Národní knihovna poskytuje. Velmi populární službou je například „Ptejte se knihovny“, kde se uživatelé mohou ptát odborníků na různá témata. Zaznívají zde otázky na různá odborná témata, tak i na „lehčí dotazy”. Například kde má Krteček záchod.

Chtěl bych podporovat i aktivity, které směřují k podpoře výzkumu. Národní knihovna ČR disponuje unikátními fondy a mnohdy tak slouží jako knihovna poslední záchrany, když čtenáři hledají dokument, který v jiných knihovnách není dostupný. Máme významné sbírky pro společenskovědní obory, ale i přírodní vědy. Naším kontinuálním cílem tak musí být poskytovat odborníkům, ale i studentům potřebné a relevantní informace, pokud možno s přidanou hodnotou a efektivním způsobem.

Kolik svazků knihovna má?

Z hlediska knižních svazků vykázaných výroční zprávou knihovny měla knihovna ke konci loňského roku asi 7,5 milionu svazků. Fondy jsou budované napříč různými obory. V knihovně se nachází středověké pergamenové rukopisy, prvotisky, máme tu řadu dokumentů, které primárně vznikají v elektronické podobě. Nedílnou součástí Národní knihovny je i webový archiv. Do budoucna bychom měli rozvíjet aktivity kolem povinného elektronického výtisku. Šíře fondů je prakticky bezbřehá.

Aktuálně například v rámci vedení knihovny vedeme i velkou vnitřní diskuzi o tom, že by se tady mohla etablovat plnohodnotná studovna map a velkých formátů. Toto rozhodnutí není navázané jen na samotné studium fondů, ale bude obnášet i razantní změnu v přístupu ke správě těchto sbírek, k evidenci dokumentů, které sem mohou spadat, či jejich doplňování. Opět se tu dostáváme i k propojení s digitálním světem, kdy spousta map už také prošla digitalizací.

Zvedl se počet uživatelů, kteří využívají vaše digitální služby?

Dle doposud dostupných údajů, jež připravujeme pro naše statistické výkazy, k jednoznačnému nárůstu našich digitálních služeb došlo, zejména s ohledem na zvláštní možnosti zpřístupnění výsledků digitalizace novodobých dokumentů. Konkrétní data budou k dispozici ve výroční zprávě Národní knihovny ČR za rok 2020.

Co můžete uživatelům nabídnout?

Role Národní knihovny je poněkud odlišná od role městských či univerzitních knihoven, které akcentují jiný typ služeb a jsou více v kontaktu se svými uživateli. Naše poslání je především v tom, abychom dlouhodobě uchovávali a zpřístupňovali naše fondy. Samozřejmě také pořádáme online workshopy, školení, velké knihovnické tradiční konference, které navštěvují stovky lidí, a poskytujeme knihovnám cenné metodické a standardizační služby.

V minulosti se řešila výstavba Národní knihovny na Letné a ve hře byl návrh architekta Jana Kaplického. Jak by ale měla knihovna vypadat, aby se přizpůsobila nejnovějším trendům?

To je koncepční otázka. Nemůžeme se omezit pouze na novostavbu Národní knihovny. Plány před rokem 2007 reflektovaly potřeby tehdejšího knihovnictví a v tu dobu platné trendy. Projekt z roku 2004 převzít nemůžeme. Musíme se bavit o stavbě Národní knihovny v návaznosti na strategii celé sídelní struktury knihovny do budoucna. Národní knihovna ČR už v dnešní době disponuje vícero budovami. Klementinem, historickou budovou s nepopiratelným geniem loci, depozitáři v Hostivaři, kde se nalézají moderní pracoviště spojená se zpracováním dokumentů, digitalizací či ochranou fondů.

Novostavba by měla být především výkladní skříní českého knihovnictví do budoucna. Zároveň by měla být jakýmsi symbolem, že si je Česká republika vědoma potřeby vzdělané populace a nutnosti podpory informační gramotnosti. Že chce podpořit kulturu v celé její šíři. Nová budova by měla být propojená na moderní služby.

Vaše vize?

Moje vize postupně krystalizuje. Jejím základem je, že Klementinum by měla Národní knihovna využívat pro svou reprezentativní funkci a měly by tu být uskladněny fondy, které ke Klementinu bytostně patří. Jsou to historické a hudební dokumenty či dokumenty Slovanské knihovny. Měl by tu být adekvátní prostor pro vzdělávání, velký přednáškový sál a výstavní prostory, které by akcentovaly ducha Klementina, ať už ve spojení s jezuitským řádem, nebo s historií knižní kultury na území naší země.

V Hostivaři zůstane technická část, velká skladiště dokumentů, které neslouží pro prezenční použití. Mohla by tu být i prostorová rezerva pro ostatní instituce. Dále by zde byly technologické dílny, centrum ochrany knihovních fondů či velké datové úložiště.

Nová budova Národní knihovny ČR by měla být místem poderních služeb s přidanou hodnotou a rychlou dostupností uložených fondů a také prostorem pro setkávání, vzdělávání a osobní rozvoj veřejnosti

Co je v knihovně nejvzácnější?

Otázka nejvzácnějších fondů je velmi komplikovaná. Obecně je jako největší skvost uložený ve fondech Národní knihovny ČR brán Kodex vyšehradský. Nicméně každý badatel či správce fondů si cení jiného dokumentu. Pro mě osobně je například velmi vzácná komplexní a unikátní sbírka barokních tezí 17. a 18. století. Hodnota historických fondů je zkrátka nevyčíslitelná.

Kolik knih máte doma? A co právě čtete?

Vlastním poměrně velké množství knih, ostatně jako každý knihovník. Na čtení teď nemám moc času, ale v dohledné budoucnosti mám v plánu přečíst si Shakespearovu Anglii Martina Hilského, Rozpojené státy, sondu do současné USA z pera Martina Řezníčka, a nakonec pro oddech humoristický bestseller Fredrika Backmana Úzkosti a jejich lidé.

Mgr. Tomáš Foltýn (1982)

Po studiu Obchodní akademie v Berouně získal magisterský titul na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Během svého studia absolvoval zahraniční stáž na Vídeňské univerzitě. V roce 2007 začal pracovat v Národní knihovně na pozici knihovníka a o tři roky později se stal vedoucím Oddělení tvorby a správy metadat, současně v roce 2012 vedl Oddělení strategického plánování digitalizace knihovních fondů. Od roku 2013 působil na pozici ředitele Odboru správy fondů. Od května roku 2021 je novým generálním ředitelem Národní knihovny České republiky. Je ženatý, žije v Praze, má 2 děti. Rád jezdí na horském kole, lyžuje, hraje badminton a florbal. Mezi jeho záliby dále patří mimo četby i dobré jídlo, pivo a víno a také poslech hudby.

Tento text najdete v exkluzivním vydání zpravodaje Univerzity Pardubice My UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Obrázek

Rozšířit fotografii na webu UPCE

true

Zarovnání fotky

Na střed (výchozí)

Zodpovědná osoba

TEXT: Věra Přibylová/FOTO: Eva Hodíková, Milan Říský a archiv Jiřího Kubeše

Absolvent univerzity

Typ

Absolvent

Útvar (kvůli odkazu v přehledu novinek a odběrům na intranetu)

UPCE